Život po smrti
45.kapitola
V následujících dnech nebylo nic tak, jak jsem si představoval, že by mohlo být. Isabel totiž trávila s Dougem stále víc a víc času. Jo, já vím, je to její svěřenec. Když jsem měl na starosti já jí, taky jsme byli neustále pohromadě, ale to bylo proto, že ani já, ani Isabel jsme tu nikoho jiného neměli. Jenže .. teď tu není přece jen Dougles. Já jsem tu pořád. A myslel jsem, že jsme přátelé. Asi jsem doopravdy moc naivní.
Naštěstí jsem nezůstal úplně sám. Byla tu Jenny. Legrační, impulsivní, usměvavá, dětská, ale .. já miluju Isabel. I když ona své srdce zřejmě dala někomu jinému.
Jenny byla pořád u mě. Neznala tu nikoho jiného. Byl jsem za její přítomnost rád, protože byla vážně moc milá, ale i tak mě nedokázala potěšit a rozesmát tolik, jako Isabel. Taky mi neumí nic rozmluvit. Ani to, co zní jako úplná pitomost. Isabel mě dokázala usměrnit. Nedovolila mi dělat žádné hlouposti. Jenny souhlasí s každým mým slovem a já jen čekám, kdy uděláme nějaký průšvih. Teď to asi bude znít divně, ale .. chybí mi ty hádky. Když jsme se s Isabel hádali, bylo v tom něco .. něco co neumím popsat, ale to něco mi teď chybí. Dal bych cokoliv za maličkou hádku s ní. Alespoň by se mnou zase mluvila. Věnovala by mi chviličku svého času.
Včera jsem jí potkal, ale byla s ním. Držel jí kolem pasu a ona mě jen letmo pozdravila. On vůbec. Nechápal jsem, co mu na mě tak vadí.
Ale vysvětlení přišlo záhy. Byl jsem zrovna s Jenny v mém pokoji. Seděli jsme u stolu a probírali nebeské zákony a pravidla.
,, .. to se nesmí Jenny, to by bylo proti pravidlům. " Jenny se zrovna nadechovala k další otázce, co by se stalo, kdyby udělala to a to, když se ozvalo zabouchání na dveře a Doug vešel dovnitř. ,, Dobrý den Dougu, co si .. " Vůbec mě to nenechal doříct. Přišel až k nám a praštil rukou do stolu těsně vedle té mé. Já ucukl a Jenny nadskočila a vyjekla. Doug si uvědomil její přítomnost. ,, Jdi na chvíli pryč maličká, tohle nebude nic pro tebe. " Ani trochu se mi nelíbilo, jak s ní mluví. ,, Tohle je můj pokoj. Jenny je u mě na návštěvě. " Upozornil jsem ho, ale výraz jeho očí mi napověděl, že je mu to úplně fuk, a že jestli nechci přijít o zuby, měl bych mlčet a poslouchat. Jenny si toho pohledu nejspíš všimla taky, protože se zvedla a pípla. ,, To nevadí Mikeu, půjdu už k sobě, zatím ahoj. "
Zůstal jsem u stolu sedět sám a nade mnou se, celkem hrozivě, tyčil Doug. Jak to, že jsem si dřív nevšiml, jak je veliký?
Ještě chvíli na mě pouštěl hrůzu za stoje a pak si přede mě přitáhnul židli a posadil se na ní. Hned jsem se cítil o něco bezpečněji. Neměl jsem nejmenší tušení, co po mě asi tak může chtít. Vždyť kromě našeho seznámení jsem s ním vůbec nemluvil. Neprohodili jsme ani jediné slovíčko. Ale tváří se, jako bych ho něčím děsně naštval.
Přemýšlel jsem, zda mám sebrat odvahu a zeptat se, kvůli čemu tady je, nebo raději mlčet a čekat, co mi poví sám. Ticho bylo dalších pět minut a já už jsem z toho začínal být značně nervózní. Rozhodl jsem se pro první možnost, s tím, že pokud by hrozilo nějaké nebezpečí, umím docela rychle běhat. Nadechoval jsem, ale Doug zavrtěl hlavou a spustil sám.