Život po smrti
47. kapitola
Seděl jsem u s tolu s podepřenou hlavou a vzdychal nad svou zoufalostí. Na dveře někdo lehce zaklepal. Rychle jsem si otřel veškeré slzy a tvářil se jako by nic.
Dovnitř opatrně nakoukla Jenny a zašeptala ,, Už je pryč? " Musel jsem se tomu usmát, jak se snažila být nenápadná. ,, Jo, už je pryč, pojď dál. " Jenny rychle vklouzla dovnitř, zavřela a sedla si naproti mě. Na židli, na které ještě před chvílí seděl Doug. Zkoumavě si prohlížela můj obličej a po chvíli udiveně vyhrkla ,, Nevidím žádný modřiny. A ani nikde nekrvácíš. Takže tě nepřišel celýho rozbít? " Ten její podiv mě hrozně rozesmál. ,, Ne, Jenny, nepřišel mě celýho, jak ty říkáš, rozbít. A vůbec, to si vážně myslíš, že bych se klidně nechal? " zeptal jsem se uraženě a teď to byla Jenny, kdo se smál. ,, Jo ták, takže se mám spíš strachovat o něj, jo? " Šťouchl jsem do ní. ,, Hele nech si toho jo? Já se umím bránit! Ale on se nepřišel prát. " Usmál jsem se na ní a Jenny pokývala hlavou. ,, Aha. Jsi si teda jistý tím, že nemáš žádný vnitřní krvácení? " Dělal jsem uraženého a Jenny přestala. ,, Dobře, už tě nebudu dál zlobit. Tak co ti teda chtěl? Vypadal naštvaně. " Nechtěl jsem to s ní rozebírat. Nepotřebuju, aby mě někdo litoval, tak jsem jen pokrčil rameny. ,, Asi se tak tváří pořád. Naštvaný nebyl, jen se mě chtěl na něco zeptat. Nic důležitého, nic zajímavého. Odpověděl jsem mu a on zase šel. "
Jenny si mě ještě chvíli tak nějak zvláštně prohlížela a pak jen řekla,, Tak fajn. " Zaculila se na mě. ,, Kde jsme to skončili? " Chtěla pokračovat dál v učení, ale mě se do toho teď moc nechtělo. ,, Jenny, nezlob se prosím, ale já .. víš nemám teď náladu na učení, nemohli bychom to odložit? Jsem utahaný. " Zeptal jsem se a měl velký štěstí, že je Jenny tak chápavá. Usmála se na mě. ,, No jasně, to je v pořádku. Až si odpočineš, tak pro mě zajdi. " Zvedla se k odchodu a když stála nade mnou, vzala mě za ramena, sklonila se ke mně a pošeptala mi. ,, Kdyby si náhodou zjistil, že máš nějaký vnitřní zranění, tak mi dej vědět. " Rozesmál jsem se a ohnal se po ní svou mikinou, která ležela na vedlejší židli. Jenny se rozesmála a při útěku ze dveří na mě volala ,, Promiň, ale nemohla jsem odolat. " Dveře se s bouchnutím zavřely a já zůstal sám se svými myšlenkami. V jednom měla Jenny pravdu. Jedno vnitřní zranění by tu bylo. S nesnesitelnou bolestí mi krvácelo srdce nad tím mým hloupým osudem.
Sedět u stolu už mě nebavilo, tak jsem se svalil do postele. Přetáhl jsem přes sebe deku a přemýšlel, co dál. Kdo mi poradí, jak na Isabel zapomenout? Kdo mi pomůže? Kdo mě zachrání? Jak se mám donutit přestat jí milovat?
Při tom přemýšlení jsem si vzpomněl na ně. Na jejich moc vymazat vzpomínky. Asi tak na pět vteřin mě napadlo, že by vůbec nebylo špatné, kdyby mi mohli vymazat vzpomínky na Isabel, ale hned vzápětí jsem si vynadal, co to mám za hloupé nápady. S tím si nesmím zahrávat. Musím si prostě poradit sám. Otázkou je jak? Mám se jí teď taky vyhýbat? Nemuselo by to být těžké, vzhledem k tomu, že jí poslední dobou potkávám tak dvakrát týdně.
Jo, přesně to budu dělat. Budu se snažit o to, abych už Isabel vůbec nepotkal. Nesmím na ní ani pomyslet. Stejně nemám chuť dívat se na to, jak se po nebi vodí s Dougem za ruku.
Při té představě mě začaly pálit oči, tak jsem je zavřel a snažil se usnout. Marně. Sotva jsem totiž zavřel oči, začal mi za zavřenými víčky poletovat Isabelin rozkošný obličej a sladký úsměv. Znovu jsem oči otevřel a pomalu se smiřoval s tím, že se asi pár dní nevyspím moc klidně.
prosím o komentář, děkuji :-)