Susieajejipovidka | Život po smrti - 62.kapitola

   Kam to Jenny šla? A proč ty slzy? Stalo se něco, něco mi uniklo? Řekl jsem snad, nebo udělal něco špatného?

   Doopravdy mě zmátla, ale jeden dobrý účinek ta její reakce měla. Přestal jsem se totiž zaobírat sám sebou a byl zvědavý, co se stalo Jenny.

   Vstal jsem z postele, rozhodnutý, že to zjistím za každou cenu. Hlava mi od pláče ale třeštila tak, až se mi zatmívalo před očima. ,, Tak takhle to tedy nepůjde. " informoval jsem sám sebe a zamířil do koupelny. Opláchl jsem si obličej a hlavně oči studenou vodou. Hned to bylo lepší. Nepříjemná bolest hlavy o sobě sice pořád dávala vědět, ale alespoň jsem byl schopný rozumně uvažovat.

   Vyšel jsem z pokoje a zamířil k Jenny. Pár metrů od jejího pokoje mě ale zastavily nazlobené hlasy. Poznal jsem Jenny a ten druhý hlas dozajista patřil Isabel. Poznal bych jí kdekoliv a kdykoliv. Schoval jsem se, aby mě nezahlédly a tajně pozoroval jejich rozhovor. Já vím, nemá se to, ale co .. jsem prostě zvědavý.

   ,, .. lhala jsi! " obviňovala Jenny Isabel. Ta se se zdviženýma rukama bránila. ,, Nelhala Jenny, musíš mi věřit, je to tak. " Jenny prskala jako rozzuřená kočka. ,, Vážně? A myslíš, že jsem blázen? Myslíš, že to nevidím? Tvrdila si, že k němu nic necítíš! Ale on k tobě ano! Dáváš mu zbytečné naděje! Tak už mu konečně řekni pravdu! Dej šanci mě! "

   Víc už jsem slyšet nepotřeboval. Z jejich rozhovoru mi bylo jasné víc než dost. Tohle byla opravdu zrada. Zrada od někoho, od koho bych to nečekal. Zrada od Jenny. Podvedla mě. Vůbec se mi nesnažila pomoci. Právě naopak. Zatraceně! Proč jen jsem tak naivní? Proč každému slepě věřím a pak se nechám napálit? Měl jsem vztek. Na Jenny, na Isabel, na celé nebe, ale především na sebe.

   V pokoji bych neměl nikdy tolik klidu, kolik jsem teď potřeboval, tak jsem se přenesl na zem. Ani nevím, proč mě jako první napadlo objevit se zrovna tady. Před domem, který kdysi býval mým domovem. Před mým největším snem. Tvrdě jsem makal, abych si ho mohl splnit. Aby tam bylo vše, po čem jsem toužil jako malý kluk, ale nemohl to mít. Aby tam bylo vše, co si přeje každé dítě na světě. Byl to dětský ráj, fantazie, která neměla nic společného s krutým a reálným světem dospělých. Až do jisté doby. Potom mi to všechno vzali. Všechny mé krásné iluze. Už několik let před mou smrtí se z něj kouzlo vytratilo.

   Můj sen, má milovaná Země Nezemě se rozpadla na tisíce neslepitelných střípků.

   Špičkami prstů jsem se zlehka dotkl brány. Projelo mnou zvláštní zabrnění. Tohle branou jsem viděl vcházet stovky šťastných obličejíčků. Tolik štěstí v dětských tvářích rozdávalo tohle místo. Potom ale přišla ta obrovská nespravedlnost. Ponížení, obviňování, sražení na kolena. Za života mě podvedli nesčetněkrát. A teď se děje to samé i tam nahoře. Je mi nejspíš souzeno nezažít pocit štěstí na delší dobu. Když ke mně totiž štěstí konečně zavítá, někdo mi ho sebere, pošlape a zničí. Děje se mi to pořád. Pořád dokola to samé. Zařídím si Neverland, místo snů. Jenže potom přijde obvinění. Nesmyslné a lživé. Vím, že jsem nevinný, ale má duše je nešťastná z toho, co jsou lidé schopní udělat pro peníze. A další příklad, narodí si děti, tolik jsem po nich toužil, ale směl jsem s nimi být jen pár chvil. Protože potom se něco stalo. Něco, co sám sobě nedokážu vysvětlit. Několik měsíců před mou smrtí, jako by se ztratilo, nevím nic. Jsem mrtvý a o svých nejdražších mohu jen snít.

   A teď? Tam nahoře. Bezhlavě se zamiluji a má láska není opětována. A ta, která se nazývá mou kamarádkou a předstírá pomoc, mi lže. Je stejně zlá jako ostatní. Jako ti, co se celý život bavili tím, že se mi posmívali. Bože. Jsem takový hlupák.

   Už se začínalo stmívat, tak jsem se vrátil zpět. Sotva jsem se tam objevil, rozběhla se ke mně Jenny. ,, No konečně! Kde jsi byl, měla jsem o tebe strach. Musím ti něco důležitého říct. " Bylo mi zle z toho, jak se na mě sladce usmívá. Odstrčil jsem jí od sebe a nenávistně zasyčel ,, Nemusíš se obtěžovat, všechno vím! " Otočil jsem se k ní zády a odcházel pryč.