Život po smrti - 41.kapitola

27. listopad 2009 | 20.53 |
blog › 
Život po smrti - 41.kapitola

Život po smrti
41.kapitola
   Isabel nic neříkala, jen jsem na sobě cítil její pohled. Pak mě vzala za ruku a zvedla mi hlavu, abych se na ní podíval. ,, Michaele .. vůbec jsem si to neuvědomila, moc mě to mrzí. Prosím nebuďte smutný. " Vzala do ruky papír, na který jsem kreslil a chvíli si ho prohlížela. ,, To jsou vaše děti. " ,, Hm. " ,, Páni Michaeli, víte, že moc krásně kreslíte? " Nevěděl jsem, co říct, byl jsem z ní zas na rozpacích. Jen jsem zamumlal ,, Díky. " a zas upřeně hleděl do země, jako by tam na mě čekalo zlatým písmem napsané řešení celé mojí situace. Isabel mě pohladila po vlasech. ,, Prosím, nebuďte smutný. " Byla na mě zase tolik milá. ,, Nejsem smutný, jen .. Pořád ani nevím, co se před rokem vlastně stalo. Copak vás by to nezajímalo, kdybyste byla na mém místě? " zadíval jsem se jí do očí a snažil se tam najít odpověď.
   Isabel zavrtěla hlavou. ,, Michaeli, nezačínejte zase! Co se změní tím, že to bude vědět? Jak vám to pomůže? Zbytečně se budete jen šťourat v minulosti. " Snažila se mi to vysvětlit, ale já byl přesvědčený o tom, že bych to měl vědět. Teď jsem zase vrtěl hlavou já. ,, Ale pro mě je to důležité. Chci vědět, co se stalo, že to takhle dopadlo. Vzpomínáte na Amandu? Řekla, že si nikdo nemůže být přesně jistý tím, co se stalo. Musím zjistit proč. Proč si lidé myslí, že se schovávám. Jen nevím, kde bych měl začít. "
   Dívala se na mě s nesouhlasným výrazem. Vypadala, že se zlobí, ale když promluvila, nebylo v jejím hlase po nějaké zlobě ani stopy. Naopak se mnou mluvila moc hezky. ,, Michaeli, moc vás prosím, nechte to být. Nevíte, co vás čeká. No tak, udělejte to aspoň pro mě, když už to nechcete udělat pro sebe. Nechci se znovu dívat, jak se trápíte. A co když na to přijdou oni? "
   Všemu bych nějak dokázal odolávat, ale tou poslední větou mě přesvědčila. V hlavě se mi vybavilo, jak mě tu týrali a hrozili smazáním vzpomínek, že jsem si to rozmyslel. ,, Vyhrála jste. Vzdávám to. " usmál jsem se na ní.

,, Takhle s úsměvem vám to sluší mnohem víc. Pochválila mě a pohladila po tváři, čímž opět způsobila, že mi zrůžověly. Ale naštěstí to neviděla.

   Nad něčím se totiž zamyslela a dívala se jinam. ,, Isabel?" Mávnul jsem jí rukou před očima, aby mě začala vnímat. ,, Ano? " otočila se na mě. Byl jsem zvědavý. ,, Na co jste teď myslela? " Usmála se na mě. ,, Vy jste ale zvědavka, co? Myslela jsem na to, jak to bude dál? Za tři dny už to přece bude půl roku, co jsem vaší svěřenkyní. Tak to bude potom? " Dobrá otázka. Já nad tím přemýšlím už dva měsíce. Tedy ono je to vlastně snadné, vím, co bude dál s naší prací, já spíš přemýšlel nad tím, co bude s námi dvěma. Ale to Isabel vědět nemusí. ,, No .. Vy dostanete svého svěřence a já taky dostanu někoho jiného. Vy pak musíte toho svého všechno naučit. Ale jsem přesvědčený, že to zvládnete. Určitě líp než já. " ušklíbl jsem se při vzpomínce na náš první den. Isabel mě vzala kolem ramen. ,, Ale jděte, vy jste byl přece úžasný učitel. " Musel jsem se tomu zasmát. ,, No to teda nevím, někdy bych sám sobě nejradši nafackoval. " Isabel se rozesmála. ,, To by byla chyba. Spíš já jsem byla příšerná svěřenkyně. "
   Až do večera jsme se předháněli, kdo byl z nás dvou horší. Úžasně jsme se při tom bavili.
   Když se na něco netěšíte, utíká čas dvakrát rychleji. Den, kdy jsme se měli s Isabel rozdělit, byl tady. Od rána jsme měli oba dva mizernou náladu. Isabel byla hrozně nervózní a já byl nešťastný, protože už nic nebude jako dřív. Nebudeme na sebe mít tolik času.
   Odpoledne ke mně Isabel přišla se slzami v očích. ,, Je to tady. Dostala jsem jméno, ale nemůžu tomu uvěřit. " Vůbec jsem nechápal co se děje. ,, Isabel co je s vámi? Čemu nemůžete uvěřit? " Otřela si slzy a zamumlala. ,, Znám ho. Moc dobře. Je to můj nejlepší kamarád z dětství. A já mu teď mám jít říct, že už nežije. " Nemohl jsem se dívat na to, jak je smutná. Otřel jsem jí zbytek slz a pořádně jí objal. ,, Neplačte. Bude to dobrý. Vy to zvládnete a on bude rád, že mu takovou věc říkáte zrovna vy. " Naposledy popotáhla a usmála se na mě. ,, Díky. No .. je nejvyšší čas vyrazit, tak .. hodně štěstí Michaeli. " Dala mi pusu na tvář a zmizela. Potichu jsem zašeptal ,, Vám taky. " a čekal, co bude se mnou. Nemusel jsem na to čekat dlouho, chvíli po tom, co Isabel zmizela, dostal jsem jméno s označením, že je to můj další svěřenec. Jenny Hopsová.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Život po smrti - 41.kapitola laneey 27. 11. 2009 - 21:01
RE: Život po smrti - 41.kapitola zivotjejensen 27. 11. 2009 - 21:01
RE: Život po smrti - 41.kapitola love.u2 27. 11. 2009 - 21:06
RE: Život po smrti - 41.kapitola lennie 27. 11. 2009 - 21:14
RE: Život po smrti - 41.kapitola alca.fe 27. 11. 2009 - 21:21
RE: Život po smrti - 41.kapitola zuzik.14 27. 11. 2009 - 21:37
RE: Život po smrti - 41.kapitola revolucionrever 17. 12. 2009 - 16:37