Susieajejipovidka | Život po smrti - 23.kapitola

   Otevřel jsem oči a viděl nad sebou Rolanda, jak se snaží mě postavit. Za ním stála Isabel a ani se na mě nepodívala. ,, Michaeli, no tak, snaž se trochu sám! " zlobil se na mě Roland, když mě už potřetí, neúspěšně, zvedal. Neměl jsem moc náladu spolupracovat, ale Ronald vypadal vážně naštvaně, takže jsem zapojil všechny zbylé síly a postavil se. Ronald se na mě díval se zdviženým obočím a pak vyčítavým hlasem začal. ,, Vy dva se snad nikdy nepoučíte! Nejdřív to udělá ona, potrestají vás za to a jakoby to nestačilo, uděláš to i ty! To že jste šli zrovna pro Petera, byla zkouška. A bohužel Michaeli, moc si neuspěl. A Isabel taky ne, protože tě tu nechala. "

   Nemohl jsem uvěřit vlastním uším. ,, Zkouška??! " ,, Ano, zkouška. Isabel říkala, že si se ještě pořád nevyrovnal se svou smrtí. Chtěli zasáhnout už tenkrát, ale ona slíbila, že s tebou promluví. Dali ti trochu času a chtěli vyzkoušet, jestli to pomohlo. Nezvládnul si to. Vůbec si sem neměl jít! Michaeli proboha! Nemůžeš strávit celý posmrtný život tím, že se budeš trápit! "

   Říkal mi toho opravdu spoustu, ale mě utkvělo v hlavě jediné. Upřel jsem svůj zrak na Isabel. ,, Proč? Proč se musíte pořád tak starat?! Tohle není vaše věc! Nejsem malej, nepotřebuju chůvu! Bylo mi daleko líp, když jsem vás neznal! " Bylo zvláštní, jak se u mě střídaly pocity k ní. Chvíli jsem jí měl víc než rád a v dalším okamžiku jsem jí nenáviděl. Teď momentálně silně převažovala nenávist.

   Čekal jsem, že Isabel taky vybuchne a vrátí mi to i s úroky, ale hodně mě překvapila, když se na mě podívala se slzami v očích a pípla. ,, Moc se omlouvám, nevěděla jsem o tom. " Chvíli jsem si myslel, že se mi to asi jen zdá, ale když jsem se na ní podíval znovu a ona se tvářila ještě víc provinile, došlo mi, že tohle není sen. Jenže měla smůlu. Já jí to zrovna odpustit nechci. A možná už jí neodpustím nikdy! Ani jsem se neobtěžoval jí odpovědět. Začal jsem znovu pozornost věnovat Rolandovi, který na mě celou dobu koukal, a v očích se mu zračilo tolik pocitů, že to snad ani není možné. Zloba, starost, nevěřícnost, lítost, pochopení ..

   ,, Co teď se mnou bude? " musel jsem to vědět. A chtěl jsem to vědět dřív, než to přijde. ,, No .. mám ti vyřídit něco, co tě asi nepotěší. Dostaneš teď tři dny volna a musíš se dát do pořádku. Sem už nikdy nesmíš, Michaeli. Nesmíš je vídat. Když .. když bys to porušil, říkali, že by byli nuceni podniknout určitá opatření. V tvé dobro. " vysvětloval mi Ronald a nějak se mi při tom nedokázal podívat do očí. To slovo opatření mi trochu nahánělo hrůzu. ,, Opatření? " Ronald sklopil hlavu, pak jí ale zase zvedl, zadíval se mi zpříma do očí a tvrdě řekl. ,, Ano, opatření. Pokud se s tím nedokážeš smířit a vyrovnat sám, pomůžou ti. Prostě ti .. oni ti vymažou vzpomínky na ně. Ale pro tvé dobro. "

   Cože?? Vážně tohle řekl? Byl jsem tím tak vyděšený, že mi přeskakoval hlas. ,, Pro mé dobro? Tomu vy říkáte dobro? To ne.. to by mi přece neudělali. " Opravdu jsem se bál. Do očí se mi tlačily slzy. Isabel mě zřejmě chtěla utěšit, protože udělala krok ke mně a soucitně řekla ,, Michaeli, to bude dobré, neu .. " Nenechal jsem jí to doříct. ,, Vy na mě ani nemluvte, rozumíte? Stejně je tohle vaše vina! Kdyby jste se nepletla do věcí, do kterých vám nic není, nestalo by se to! Už vás nikdy nechci vidět, najděte si někoho jiného, kdo se s vámi bude trápit! "

   Měl jsem toho akorát tak dost. Přenesl jsem se do svého pokoje a byl jsem rozhodnutý tam zůstat celé tři dny. Tentokrát žádné výlety nebudou!