Susieajejipovidka | Život po smrti - 37.kapitola

   Jestli jsem si myslel, že když mi seberou schopnost přenášení, tak to není nic tak hrozného, tak jsem se šeredně mýlil. Byl jsem neustále závislý na Isabel. Sám jsem se nikam nedostal. A když jsme pro někoho šli, bylo to ještě horší. Isabel nedokázala zároveň přenést sebe a ještě dva navíc, takže vždycky vzala nejprve toho, pro koho jsme přišli a teprve potom se mohla vrátit pro mě. Všechno nám tedy trvalo hrozně dlouho.

   Po týdnu už jsme tím byli oba příšerně otrávení, takže zas docházelo k nesmyslným hádkám.

   Ona se po každé hádce naštvala a několik hodin se mnou nemluvila. Mě to hrozně mrzelo, protože jí mám vážně moc rád a taky proto, že jsem pak musel prosit někoho jiného, aby mě přenesl dolů.

   Ještě horší ale bylo, když se naštvala ve chvíli, kdy jsme byli dole. Zrovna jako včera.

   Šli jsme pro nějakého Adama Morrisona. Byl stejně starý jako Isabel a náramně si rozuměli. Nemohl jsem se dívat na to, jak se s ním vybavuje jako by ho znala odjakživa. Jemu snad vůbec nevadilo, že umřel. Pořád se smál. A ona s ním. Ani si mě nevšímali, jako bych tam vůbec nebyl. Adam pořád říkal Isabel, jak je úžasná, že to poznal hned, že je anděl, že by to ani jinak nešlo, aby někdo tak krásný jako ona, nebyl anděl a ještě kdesi cosi.

   Úplně jsem pěnil vzteky. Musím přiznat, že hlavně kvůli tomu, že on uměl říct to, co já ne. ,, Isabel, co kdybychom se vrátili k naší práci? " Isabel se na mě překvapeně podívala. ,, Ale vždyť tohle je naše práce. Vždyť .. " Nenechal jsem jí to doříct a úplně bez rozmyslu jsem na ní vypálil. ,, To se teda pletete. Naše práce není koketovat s mrtvými! " Hups, to jsem tomu dal. Isabel úplně spadla brada. Pak se na mě hrozně ošklivě podívala a přitom štěkla. ,, Tak fajn! Budu dělat svou práci! " Chytla Adama za ruku a přes rameno na mě houkla. ,, Mějte se. " Zmizeli a já dumal nad tím, co tím asi myslela.

   Došlo mi to o půl hodiny později, když jsem pořád ještě trčel v Adamově bytě.

   Přecházel jsem po pokoji sem a tam. To by mi přece neudělala. Přece mě tu vážně nenechá, ne? Vždyť tady nemám ani koho poprosit, aby mi pomohl. Nikdo ani neví, že tu jsem. Tedy kromě Isabel, která je na mě teď ale asi pěkně naštvaná, protože jsem zase nedokázal držet jazyk za zuby. Ale to až teď od té doby, co jí znám. Za celý život jsem se snad s nikým nepohádal tolikrát, jako s ní během pár týdnů.

   Svalil jsem se do křesla a vyčkával, jestli se nade mnou slituje. Chvíli jsem na ní měl vztek a pak mě to zas mrzelo. Pocity se u mě střídaly jako na horské dráze.

   ,, Vzbuďte se. " Zaslechl jsem šepot těsně vedle sebe. Otevřel jsem oči a chvíli mi trvalo, než jsem se zorientoval a uvědomil si, kde to vlastně jsem. Vedle mě stála Isabel. Pořád se tvářila naštvaně. Vykoukl jsem z okna a zjistil, že je tam úplná tma. Zase jsem na ní dostal vztek. Ona mě tu klidně nechala celý den!

   ,, Už jste se vyvztekala?? " zeptal jsem se a naštvaně a ani mi přitom nedocházelo, že si pěkně zahrávám. Ale Isabel mi to rychle vysvětlila. ,, Doporučuju vám, abyste se uklidnil a přestal mě rozčilovat, nebo dnešní noc strávíte tady! " Poslušně jsem zaklapl pusu a tvářil jsem se provinile. Isabel mi odpustila a vzala mě nahoru. ,, A pro příště si ty své hloupé komentáře laskavě odpusťte. " pronesla s klidem a mě zas rudly tváře. Tentokrát ovšem z jiného důvodu. Musel jsem se totiž hodně držet, abych jí něco neřekl. Mezi zuby jsem procedil ,, Dobrou. " a zaplul do svého pokoje.