Susieajejipovidka | Život po smrti - 16.kapitola

   Od doby, kdy byla Isabel u mě doma, uběhl už celý týden. Mluvil jsem s ní normálně, ale uvnitř mě hlodala trošku závist. Není spravedlivé, že ona je viděla a já ne. Ale na druhou stranu si nejsem jistý, zda bych to zvládnul. Alespoň na chvíli tam zajít. Je mi úplně jasné, že to nikdo z vás nechápe, že si říkáte, prostě to udělej, ale já se bojím, že nemám dost pevnou vůli, že bych se pak nedokázal vrátit. Co by se mnou potom bylo? Přemýšlel jsem nad tím každý den. A když jsem nemyslel na to, honily se mi hlavou myšlenky na Isabel. Od toho polibku jsem jí z hlavy nemohl dostat. Ale nedal jsem na sobě nic znát. Ona nic z toho nemyslela vážně. Byl to vlastně jen pokus a lítost. Tak to brala Isabel. A já musím taky. Musím zapomenout, co se stalo. A začnu s tím hned teď, přestanu na to myslet.

   Hm, ale teď mě zas sžírají myšlenky na domov. Proč prostě nedokážu být jako ostatní?

   Isabel se mě pořád ptala, nad čím přemýšlím. Nechtěl jsem s ní o tom nejprve mluvit, ale když se zeptala i dnes večer, rozmyslel jsem si to. Seděli jsme u ní v pokoji, ona u stolu a já na její posteli. Zeptala se a já se snažil odpovědět. ,, Napadlo mě .. že .. no prostě .. myslel jsem na to .. já .. " ,, Michaeli musíte se naučit říkat, co si myslíte. Přestaňte se pořád tak stydět a být rozpačitý. Já vás neukousnu. Prostě to vyklopte. " Napomínala mě s úsměvem.

   Úplně jsem cítil, jak mi růžovějí tváře. Já prostě nedokážu nebýt rozpačitý. Isabel se pousmála a snažila se mi pomoci. ,, Víte co? Zavřete oči, představte si, že jste tu úplně sám a vyslovte svou myšlenku nahlas, hm? " To není vůbec špatný nápad, vážně je moc chytrá. Udělal jsem, co mi poradila, už jsem se nadechoval, že to doopravdy řeknu, ale přerušilo nás jméno. Teda hned několik jmen. A z jedné adresy. Isabel se na mě podívala a pokrčila rameny. ,, Povíte mi to potom, ano? Hlavně to nezapomeňte. " Tak toho se vážně bát nemusí, to zapomenout ani nejde.

   Chytli jsme se za ruce a přemístili se na místo, kde nás bylo potřeba. No páni. Oběma nám klesla brada. Byli jsme na velké ulici. Zřejmě tu došlo k automobilové nehodě. Nabouraných aut tu bylo několik. Lidé volali o pomoc. Všude byli záchranáři, policie a taky několik andělů. A ještě někdo tu byl. Muž, v tmavém oblečení, který vedl za ruku člověka, co mi byl moc povědomý. Ale odkud? Kde jen jsem ho už viděl. Připomněla mi to Isabel, která se dívala stejným směrem. ,, Ale to je přece .. to snad .. " Zuřila a já si uvědomil, odkud ho znám. To je ten člověk, co vybíhal z jejího domu, když jsem pro ní přišel. Znamená to tedy, že je to její bývalý přítel. Její vrah. Chtěl jsem jí něco říct, ale ona už vedle mě nestála. Rázným krokem si to mířila přímo k té zvláštní dvojici.

   ,, Isabel! " Zavolal jsem na ní, ale ona se na mě ani nepodívala. Utíkal jsem za ní a popadl jí za ruku. Otočila se na mě tak prudce, až jsem se jí leknul. Z očí jí šlehaly blesky. ,, Isabel, prosím, stůjte. Já vím, že je to .. " ,, Thomas. Je to ten co mě zabil. " Vysmekla se mi a zase si to rázovala hlava nehlava přímo k němu. Nevěděl jsem, co chce dělat, ale moc se mi nechtělo riskovat zase nějaký průšvih. Přece jen, za tu krátkou chvíli co se známe, lítáme z jednoho do druhého.

   Běžel jsem za ní, chytil jí kolem pasu a snažil se jí to rozmluvit. Ona mě ale mluvit nenechala, odstrčila mě od sebe a udělala těch pár posledních kroků, které jí dělily od Thomase. Víc než on mi ale naháněl hrůzu ten člověk, co ho držel. Kdo to je? Mezi anděly jsem ho nikdy neviděl.