Susieajejipovidka | Život po smrti - 15.kapitola

   Cítil jsem, jak mi rudnou a hoří tváře. To jsem tomu dal. Jak jsem to jen mohl říct? Isabel na mě zírala chvíli s vykulenýma očima a já se jen styděl, styděl a ještě jednou styděl. Schoval jsem si celý obličej do dlaní a zamumlal ,, Omlouvám se, já jsem to tak nemyslel. " Nejraději bych se někam vypařil, ale po chvilce jsem cítil, jak mě její měkké ruce jemně uchopily za ty moje. Stáhla mi je z obličeje a zvedla mi hlavu, protože já neměl odvahu podívat se jí do očí a upřeně jsem zíral do země. ,, Neomlouvejte se. Je to moje vina. Neměla jsem to včera vůbec udělat. " Kdyby jen věděla, jak mi včera poskočilo srdíčko, když se svými hebkým a sladkým rty dotkla mých. Ale říkat jí to rozhodně nebudu. To bych nedokázal. Takže jsem se jen uculil a mlčel.

   Z té trapné situace nás vysvobodilo další jméno. Vyletěl jsem od ní z pokoje a volal za sebe, že se jdu převlíct a hned vyrazíme. Během chvíle jsem byl zpátky. Tak, co tu máme. Amanda Blalocková. Isabel na mě mrkla a společně jsme se vydali dolů. Tentokrát do nemocnice. Amanda byla asi padesátiletá žena. Ačkoliv byla velmi nemocná, to, že zemřela, jí zdrtilo. Plakala Isabel v náručí a ta se jí snažila utěšit. Amanda nám vysvětlovala, že se její stav lepšil, dokonce jí dali naději, že by jí mohli propustit. Pak ale přišla infekce a všechno bylo ztracené. Srdce nevydrželo. ,, Selhalo mi srdce, ach jo, chtěla jsem toho ještě tolik udělat. Vy jste přeci zemřel podobně, že? Všude psali, že vás zklamalo srdce. " Bylo to poprvé, co na mě promluvila, jinak mluvila s Isabel. Koukal jsem na ní s otevřenou pusou. ,, Já .. já nevím. Já si nepamatuju, jak se to stalo. Nevím to. "

   Isabel si mě zkoumavě prohlížela. Bylo to vůbec poprvé za celou dobu, kdy se mě na to někdo zeptal. Já si ale vážně nevzpomínal. Vzpomínky na ten den mám jako v nějaké mlze. Pamatuji si až na to, jak jsem najednou stál mimo své tělo. Ale to, co teď řekla Amanda, mi znělo v hlavě jako ozvěna. Zástava srdce?

   Amanda mě vytrhla z myšlenek na mou smrt, když znovu promluvila a řekla něco, co bylo ještě zajímavější. ,, Nevzpomínáte si? Ani vy? Tak to tedy neví asi nikdo, co přesně se tenkrát stalo. Byly toho plné noviny i televize. Dokonce se spekulovalo o tom, že jste svou smrt jen předstíral. " Panejo, Amanda byla zřejmě vášnivou čtenářkou bulvárních plátků. Její poslední věta mě ale vážně dostala. ,, Cože? Že jsem .. no .. jak.. " Nenacházel jsem slov. Isabel se snažila odvést téma jinam. ,, Musíme jít, Amando, my vás teď přeneseme nahoru. Michaeli?"

   Nechtěl jsem se té debaty jen tak vzdát. Odnesli jsme Amandu nahoru a jen co přešla na druhou stranu, začal jsem na Isabel chrlit jednu otázku za druhou. ,, Co tím myslela, že to nikdo přesně neví? A proč psali, že smrt předstírám? O čem se psalo? Proč se to tolik řešilo? A .. " Isabel mě chytla za ruce a zadívala se mi do očí. ,, Michaeli dost! Nechte to být. Já o tom taky skoro nic nevím. To, že se budete snažit zjistit, jak se to stalo, ničemu nepomůže. Naopak. Jen se tím budete zase zbytečně užírat. Tak co kdybyste se prostě pokusil zapomenout na to, co Amanda řekla? " nadzvedla obočí a čekala, až se rozhodnu. Ach jo. V hlavě se mi líhla jedna otázka za druhou. Ale Isabel má pravdu. Už zase. Jak jinak, že?

   Dalo mi to spoustu přemáhání, ale nakonec jsem s hlubokým nádechem souhlasil. ,, Hm, tak jo. Nechám to být. " Isabel na mě spokojeně mrkla. ,, Šikulka, uvidíte, že to tak bude lepší. " Moc jsem tomu nevěřil, ale nechtěl jsem se hádat. A taky jsem jí maličko lhal, protože jednou se k tomu určitě vrátím a zjistím to.