týýýjoo, takhle mě uhánět ..
Život po smrti
54.kapitola
Otevřel jsem oči, vzal jí za ruku a .. já to nedokážu. Úplně se mi třesou nohy, já na to nemám. Umím říkat lidem, že je mám rád, ale teď jsme tu jen my dva a .. To nejde. Ale musím to aspoň zkusit. ,,Isabel já .. já vás .. já jsem vás chtěl poprosit, abyste mi odpustila. Chtěl jsem vám říct, že mě moc mrzí, že už nejsme přátelé. Víte, myslím, že nevadí, že máme oba nové svěřence, můžeme se přátelit přece všichni dohromady. Mě prostě .. no .. chybíte mi. Můžete mi odpustit? Může být všechno jako dřív? " Ach jo, jsem vážně zbabělec. Isabel se na mě tak zvláštně zadívala a pak se usmála. ,, To víte, že může. Taky se omlouvám, chovala jsem se hloupě. Je přeci úplně jasné, že se můžeme přátelit všichni čtyři. Taky jste mi chyběl. " Usmál jsem se na ní, ale do smíchu mi vůbec nebylo. Ne jen, že jsem jí neřekl pravý důvod, proč jí sem Jenny poslala, ale ještě ke všemu se budu muset přátelit s Dougem, který mi děsně leze na nervy. To jsem zase zabodoval. Bože, já jsem vážně pako! Jediné plus na tom všem je, že se na mě Isabel zase usmívá. Je to jako dřív. Ona se na mě nezlobí a já při pohledu na ní taju. No .. aspoň něco. Zbytek se třeba nějak vylíhne sám.
,, Takže Michaeli .. Já jsem opravdu moc ráda, že jste mi to řekl. A .. je to všechno? Víc už mi říct nechcete? Ani se nechcete na nic zeptat? "
V duchu jsem křičel, že je ještě něco, co bych chtěl. Moje je srdce na ní přímo řvalo Milujutě!, ale z mých úst vyšlo jen tiché ,, Ne, už jsem nic jiného nechtěl. "
Isabel si povzdychla. ,, Tak dobře, tak se zatím mějte hezky. " mrkla na mě, rozpálila mi tváře svým úsměvem a odešla.
Chvíli jsem jen koukal na zavřené dveře a v mém nitru zuřila bitva mých emocí. Chtělo se mi smát a zároveň brečet. Měl jsem radost i vztek. Promnul jsem si oči a napadlo mě, že vím, na kom si svou zlost vybiju.
Vyběhl jsem z pokoje a jako rozzuřený býk jsem vtrhnul k Jenny do pokoje. Když jsem třískl dveřmi vyjekla a vyskočila od stolu ,, Jé, Michaeli, co tady děláš? " nervózně se na mě usmála. ,, Děláš si srandu Jenny?! " Křikl jsem, až sebou trhla. ,, Ty moc dobře víš, proč tu jsem. Co to mělo znamenat? " zeptal jsem zoufale a mávnul rukou ke dveřím, jako by jí to mohlo přiblížit, co se před chvílí stalo. ,, Takže přišla? No super! " zajásala Jenny a hned jí úsměv pohasl, když jsem na ní děsivě zakoulel očima. ,, Omlouvám se, Michaeli, ale ty si hrozně umíněný. Sám by si za ní nikdy nešel a ona za tebou taky ne, kdybych jí k tomu hodinu nepřemlouvala. Jste oba hrozně paličatí! "
To prvotní naštvání mě přešlo, když jsem si uvědomil, že její snažení bylo stejně více méně zbytečné. Sklesle jsem se posadil na postel. Jenny na mě koukla a pak zavrtěla hlavou ,, To ne .. jen mi prosím neříkej, že tě odmítla. Michaeli, já .. byla jsem vážně přesvědčená, že .. " Hlas jí slábl a slábl. Nechtěl jsem, aby se cítila provinile, kvůli něčemu, co se vůbec nestalo. Když se nad tím zamyslím, nemyslela to zle. Chtěla mi pomoc. Jak mohla tušit, že jsem takový trouba?
Podíval jsem se na ní uklidnil jí. ,, Ne Jenny, ona mě neodmítla. " Jenny zasvítilo v očích a radostně poskočila. ,, No bezva! Ale počkej, co teda děláš tady? No šup šup, teď máš být s ní. " Žmoulal jsem si rukávy a vůbec nevěděl, jak jí o tom nadělení, co jsem způsobil, říct. ,, No .. víš Jenny .. ona mě sice neodmítla, ale .. taky mě nijak nepřijala. Víš, já .. já jsem jí to nějak nedokázal říct. " vysoukal jsem ze sebe a čekal na vichřici.