Susieajejipovidka | Život po smrti - 35.kapitola

   Claire mě vzala za ruku. ,, Proboha, jsi v pořádku? Takhle rychle měnit barvy, to jsem ještě neviděla. Před chvíli ti zářily tváře do růžova a teď jsi zelený až hrůza. " Jen jsem se ušklíbl a rozhodl se, že radši nebudu vůbec otvírat pusu. Mlčky jsem čekal, za co mám být potrestaný a hlavně jak.

   ,, Michaeli .. slyšeli jsme vaši hádku. A hlavně to, že si se chystal utéci k temnému andělu. Musím tě varovat, že to už tě nesmí ani napadnout. Andělem ses stal z určitého důvodu. Máš pomáhat lidem, ne jim ubližovat. A to temní andělé dělají. Za to, že jsi chtěl .. " ,, Ale já .. " skočil jsem mu do řeči a chtěl se bránit. Rafael mě nenechal domluvit a trochu zvýšil hlas. ,, Je jedno, co tě k tomu vedlo! Pomýšlel si na útěk a za to tě čeká trest. Na měsíc přijdeš o schopnost přenášení. "

   S těmito slovy nade mnou mávnul rukou a zvedli se k odchodu. Koukal jsem za nimi s otevřenou pusou a na jednu stranu mi to přišlo jako děsná nespravedlnost a zase na tu druhou, jsem v duchu jásal, že mi neudělali nic horšího. Tedy až na ten šok. Z toho se budu nejspíš vzpamatovávat ještě pár dní.

   V pokoji jsem zůstal sám sotva na vteřinu, pak se tam vřítila Isabel, klekla si přede mnou, vzala mi tváře do dlaní a zkoumavě si mě prohlížela. ,, Jak se cítíte? Co vám udělali? " Ještě chvilinku jsem jen mlčky seděl a mrkal na ní. Pak mi konečně došlo, že ona vlastně neví vůbec nic a pořád čeká na odpověď. Zkusil jsem se na ní usmát. Zřejmě se mi to povedlo, protože se usmála taky a pochopila. ,, Neudělali to. Nechali vám je. "

   Pak se ale zarazila a zamračila se. ,, A co ten křik? Co se to tu dělo? Vždyť jsem vás slyšela hrozně křičet." Neměl jsem sílu mluvit, tak jsem jen pokýval hlavou. Isabel se na mě soucitně podívala. ,, Vám je špatně, že? " Znovu jsem jen pokýval hlavou, protože se trefila. Šok pořád přetrvával. Žaludek jsem měl jako na vodě a hlava mi úplně třeštila. Bylo mi stejně hrozně jako tenkrát, na konci června. Byl to ten stejný strach a zoufalství.

   Isabel se zvedla a někam šla. Nedíval jsem se kam. Jen jsem se položil, ruce si složil k obličeji a nohy přitáhl k tělu. Isabel se vrátila během chviličky a v rukou nesla obklad. Přiložila mi ho jemně na čelo a mně to přinášelo nepopsatelnou úlevu. Zavřel jsem oči a místo poděkování jsem jí stiskl ruku. Pohladila mě po tváři a zašeptala. ,, Vyspěte se, snad se vám udělá líp. " Přetáhla přese mě deku a znovu mě pohladila. Dotek jejích hebkých dlaní na mě působil jako ta nejsladší léčba. V hlavě mi přestávalo hučet a žaludek už jsem neměl jako na houpačce. Užíval jsem si její něžný stisk mé ruky. Myslel jsem na to, co všechno jí pak musím říct a pomalu jsem se propadal do snů.