Susieajejipovidka | Život po smrti - 14.kapitola

   Teď teprve mi dala možnost mluvit, jenže já zrovna nebyl schopný jediného slova. Vzlykal jsem a polykal krokodýlí slzy, co mi padaly z očí. Měla ve všem pravdu, ale já to nechtěl. Nic jí do toho není. To není její starost! Nepotřebuju soucit. A už vůbec ne od ní!

   Isabel se na mě lítostivě koukala a kývala hlavou, jako by věděla všechno na světě. Vstala a chtěla mě obejmout, ale já jí k sobě nepustil. ,, Nesahejte na mě. Nechte mě! Neměla jste právo tam jít, je to moje rodina, ne vaše. Nepotřebuju váš soucit! Umím se o sebe postarat sám! "

   O krok ode mě ustoupila a jen se na mě dívala tím svým ustaraným výrazem. Teď už jsem chápal, co se mi snažila říct. Já se opravdu zlobil sám na sebe, a to proto, že jsem se nedokázal vyrovnat s tím, co se stalo. Když já nevěděl jak. Jak to dělají ostatní? Každý tu vypadá šťastně. Jak je to možné? To jim nikdo nechybí? Isabel jako by mi četla myšlenky. I přes můj nesouhlas došla až těsně ke mně a vzala mě za ruku. ,, Každému tady chybí jeho blízcí. Ptala jsem se. Jeden ze starších andělů mi říkal, že se ale musíme s tou ztrátou vyrovnat. Myslet na hezké věci, které jsme s nimi prožili, ale musíme jít dál Michaeli. Pomůžeme tím sobě i našim milovaným, kteří zůstali bez nás. Oni vycítí, zda má nebo nemá jejich nejdražší osoba klid. No tak .. Vím, že je to těžké, ale zkuste to. " Nechal jsem se od ní obejmout. Trošku mě sice rozčilovalo, že má pořád pravdu, ale už jsem jí od sebe neodháněl. Otřel jsem si slzy a zeptal se. ,, A co moje děti? " Isabel se pousmála ,, Máte nádherné děti. Jsou vám moc podobné. Zvláště ten nejmladší. " ,,Blanket " hlesl jsem a před očima se mi vybavila jeho milá tvářička. ,, A z vaší dcery roste moc krásná slečna. Má vaše oči. A Prince je jim oběma skvělým starším bráškou. " Teď už jsem se usmál i já. Bylo hezké mít si o nich s kým popovídat. V tuhle chvíli ale přišla s mluvením řada na mě. Nevěděl jsem čím začít. ,, Isabel .. já .. chtěl jsem .. " Isabel mi skočila do řeči, pokud se tedy těch pár nesouvislých slov, nedávajících smysl, dalo vůbec za řeč považovat.

   ,, Michaeli, dívejte se na mě. A mluvte v klidu. " Dívejte se na mě, dívejte se na mě, to se jí to říká. Jak to mám ale asi udělat? Tolik jsem se styděl. Oči mi těkaly po místnosti, jen na Isabel jsem se podívat nedokázal. A mluvit v klidu? Haha, to už vůbec ne. Ale musím to alespoň zkusit. Na chvilku jsem se na ní podíval a pak spustil tak potichu, že mě bylo sotva slyšet. ,, Isabel, já se vám musím omluvit. To co jsem vám předtím řekl, bylo ode mě sprosté, kruté a zbabělé. A taky to byla lež. Věděl jsem, že jste pryč. Celý den jsem vás hledal. Byl jsem snad všude. Měl jsem o vás strach. Já .. nikdy by mě nenapadlo, že jste .. " Co to se mnou je? Už se mi chce zase brečet. Isabel to na mě asi poznala, protože mě pohladila po ruce a pošeptala mi ,, Neplačte, nic se nestalo. Bylo mi jasné, že jsem vás tím polibkem zmátla. Ale nemusíte mít strach. Nemyslela jsem to vážně. " ,, To je škoda. " vylítlo ze mě a já si zakryl pusu rukama.