Něco malého o mě :-)
Takžéé.. Jmenuju se Zuzka a vy si můžete na téhle stránce přečíst můj vymyšlený příběh..Snad se vám bude líbit..Možná sem časem přihodím i jiné věci..
Život po smrti - 36.kapitola
24. listopad 2009 | 21.33 |
Život po smrti
36.kapitola
Otevřel jsem oči do úplné tmy. Protáhl jsem se a s radostí zjistil, že už je mi dobře. Nic mě nebolí, nic mě neděsí, nic mi nehrozí. Chtěl jsem se otočit, ale zjistil jsem, že není kam. Někdo vedle mě leží. O vteřinu později mi došlo, co jsem si uvědomil. Nejsem v posteli sám! Jak to že je někdo v mojí posteli?? Bez mého vědomí??
Vyletěl jsem z postele jako šíp a přitom vykřikl na Isabel, která se tím mým nadskočením probudila. ,, Co tady děláte?? " Ačkoliv správně by se měla stydět spíš ona, protože spala v cizí posteli, rudnuly tváře mě. Bylo mi úplně horko z vědomí, že jsem několik hodin spal vedle ženy, ze které se mi podlamují kolena a ani jsem o tom nevěděl.
Rozespale se na mě dívala. ,, Co tady tak poskakujete, proboha? Já myslela, že je vám zle. " ,, Už není, ale .. ale, co .. co tu děláte??! " Jančil jsem a valil na ní oči. Ona si jen tak v klidu leží v mojí posteli. No chápete to?
Isabel se rozkoukala a začala se smát. Byl jsem zmatený ještě víc. ,, Čemu se smějete? " ,, Spíš byste se měl ptát, komu se směju. " Rozvalovala se v mé posteli, a zdůrazňuju, že já jí vážně nezval, a na tváři měla úsměv od ucha k uchu, z kterého jsem byl úplně v rozpacích. ,, Michaeli, víte, že už máte mnohem zdravější barvu než před pár hodinami? Jste červený jako rajčátko. " Znovu vyprskla smíchy a mě už tváře úplně hořely. Ona se mi ještě bude smát.
Uraženě jsem si dal ruce v bok a vážně se zeptal. ,, Co tu děláte? " Isabel chvíli zhluboka dýchala, aby jí přešel záchvat smíchu, pak se na mě zaculila a s pokrčením ramen vysvětlovala. ,, Copak vy už si nevzpomínáte, že jsem tu byla, ještě něž jste usnul? Nepamatujete si, co se dělo? " Tázavě jsem se na ní podíval. ,, Co by se mělo dít? Vím, že jste mi dala obklad na čelo a já jsem usnul. A pak jsem vzbudil a zjistil jsem, že tu spíte taky.
U mě v posteli. Vedle mě. " Isabel už zase začínaly cukat koutky ,, Tak se kvůli tomu na mě tolik nemračte, byla jsem unavená. Vy si vážně nevzpomínáte, co bylo mezi tím? "
O čem to zatraceně mluví? Co mělo být? A mezi čím? ,, Nechápu vás. " pronesl jsem stručně, sednul si na židli a čekal jsem na vysvětlení. Isabel kroutila hlavou. ,, Možná je to lepší, že si na to nevzpomínáte. Vy jste sice usnul, ale asi tak na půl hodinky. Pak jste se vzbudil s křikem, že je vám zle. Úplně jste hořel. Držel jste se střídavě za hlavu a za břicho a při tom mi drtil ruku. Dokonce jste zvracel. Nakonec jste zase usnul, ale držel jste se mě tak pevně, že jsem se bála, že když se vám vyškubnu, vzbudí vás to a všechno začne nanovo. Chvíli jsem čekala, jestli mi ze spánku ruku nepustíte sám. Nepustil jste a já byla unavená. Tak jsem vás pořádně přikryla, protože jste se třásl zimou, lehla jsem si vedle vás a usnula. "
Tohle že se stalo? Jak to, že o tom nic nevím? Vždyť .. něco takového bych si pamatoval ne? Nebo jsem byl doopravdy tolik mimo?
,, Děkuju. " zamumlal jsem a sklopil hlavu. Bylo mi líto, že jsem tak vyšiloval. Isabel vstala z postele a objala mě. ,, Není za co děkovat, Michaeli. A teď už mi konečně povězte, co se to tu dělo. "
Sedli jsme si spolu na postel a já jí dopodrobna vylíčil, jak to tu probíhalo. Úplně nakonec jsem zmínil trest. Isabel zůstala jen mlčky koukat. Hrozně dlouho nic neříkala, tak jsem se zeptal. ,, Posloucháte mě? " Isabel sebou trhla a pak odpověděla. ,, Poslouchám, ale nechápu. Jak to myslíte, že vás potrestali? A jak vám mohli sebrat přenášení? " ,, No, prostě to udělali. Nevím, jak to dokážou, ale já se teď přenášet nemůžu, jsem tu prakticky tak trochu uvězněný. " Vysvětloval jsem jí a Isabel jen kroutila hlavou. ,, To jsou věci. Ale nebojte, já vás budu brát s sebou. " usmívala se a pak rychle dodala ,, Ale nesmíte zlobit. " mrkla na mě a já jsem slíbil, že nebudu.
Bylo mi s ní tak hezky. Ještě chvíli jsme si povídali a pak začala Isabel zívat. ,, Michaeli, je ještě noc, půjdeme zase spát. A nebojte, tentokrát půjdu k sobě. " Usmála se na mě a rozcuchala mi vlasy. ,, Je vám už vážně dobře? " Zeptala se ještě ve dveřích. ,, Je. " Vydechl jsem a bylo mi hrozně líto, že odchází. V jedné chvíli jsem měl nutkání zavolat jí zpět, aby zůstala tady. Ale mlčel jsem. Měla by mě za blázna. Nejdřív jsem vyváděl a teď bych po ní chtěl, aby tu byla. Jen jsem jí zamával na rozloučenou a položil se na postel. Usnul jsem až těsně před rozedněním. Nemohl jsem přestat myslet na to, jak krásně se usmívá a jak hezky vypadala, když tu vedle mě klidně oddechovala.
Komentáře
| RE: Život po smrti - 36.kapitola | laneey | 24. 11. 2009 - 21:38 |
| RE: Život po smrti - 36.kapitola | zivotjejensen | 24. 11. 2009 - 21:38 |
| RE: Život po smrti - 36.kapitola | jana* | 24. 11. 2009 - 21:45 |
| RE: Život po smrti - 36.kapitola | alca.fe | 24. 11. 2009 - 21:59 |
| RE: Život po smrti - 36.kapitola | love.u2 | 24. 11. 2009 - 22:07 |
| RE: Život po smrti - 36.kapitola | zuzik.14 | 25. 11. 2009 - 07:14 |
| RE: Život po smrti - 36.kapitola | revolucionrever | 17. 12. 2009 - 16:11 |