Susieajejipovidka | Život po smrti - 30.kapitola

   V hlavě se mi rojilo tisíce otázek. Řekne to Chris? Nebo mi odpustí? Slituje se nade mnou? O čem si chce promluvit? Co když to už někomu řekl? Co se mnou udělají? Opravdu mi můžou vzít vzpomínky? Jaké to bez nich bude? Co ze mě pak bude? Co mám teď dělat? A kde Chris vlastně je? Mám ho jít najít? Mám ho znovu prosit? Proč jen jsem nedokázal mlčet?

   Ani jsem nevnímal, že mně Isabel vede do pokoje, dokud mě neposadila na postel a nepodala mi vodu. ,, Napijte se, bude vám trochu líp. " Koukal jsem na ní jako na zjevení. Byl jsem tak ponořený do svých myšlenek, že jsem na ní úplně zapomněl. ,, Michaeli, halo .. proberte se! " Luskla mi prsty před očima, abych jí věnoval pozornost. Podíval jsem se na ní se zmučeným výrazem. Dívala se na mě s lítostí v očích. Pak si povzdychla a prohrábla mi vlasy. Jindy bych z toho byl úplně na větvi a vznášel bych se, ale teď jsem na to vůbec neměl myšlenky. Sklesle jsem seděl na posteli a poslouchal Isabel. ,, Michaeli, co vás to jen napadlo? Tak jste se snažil a teď je veškerá snaha během pár vteřin úplně ztracená. "

   Ani mi to nemusela říkat, to jsem věděl sám, že jsem to všechno zkazil. Jenže teď už se to vrátit nedá. Stalo se. A já opravdu nevím, jak to zvládnu. ,, Chtěl bych být sám. " zamumlal jsem se slzami v očích. Isabel mě chytla kolem ramen. ,, Víte co? Položte se a zkuste na chvilku spát, ano? Já si sednu támhle ke stolu a nebudu vás rušit. Ale samotného vás tu nenechám. Ne v tomhle stavu. "

   Byl jsem jí vděčný i za to. Praštil jsem sebou na polštář, ale nespal jsem. Opět jsem zabloudil do svých myšlenek a vzpomínek.

   Myslel jsem na to, že už za malou chvíli možná přijdu o to nejdůležitější a nejkrásnější co mi po smrti zbylo. Vzpomínky na mé nejbližší. Na celý můj život. Na to, jak jsem poprvé držel v ruce mikrofon, a mamince se v očích zračila pýcha na mě. Na její nádherný úsměv. Na všechnu legraci co jsem zažil se svými sourozenci. Jak jsme cestovali a zpívali po klubech. Někdy i po takových, kde by malé dítě nemělo co dělat, ale patřilo to k mému životu, stejně jako Josephova tvrdá výchova. Možná se nad tím někdo z vás podiví, ale ani na to jsem nechtěl zapomenout, protože díky tomu jsem takový, jaký jsem. Myslel jsem na to, kdy jsem byl poprvé zamilovaný a nikdy to nikomu neřekl, protože jsem se styděl. A máma a sestry to na mě vždycky poznaly. Vzpomínal jsem na ten krásný pocit, kdy jsem vydal thriller, a všichni byli nadšení. Byl jsem za to tak rád.

   V hlavě se mi míhaly vzpomínky na chvíle, kdy jsem byl nejšťastnější člověk na světě. Bylo to tenkrát, když jsem se dozvěděl, že budu táta. Já! Otcem! To bylo něco úžasného. Vybuchoval ve mně ohňostroj štěstí. A pak ta chvíle, kdy se narodil. Kdy jsem poprvé spatřil Princovu malou, sladkou tvářičku. Pocit neopojného štěstí, který se opakoval ještě dvakrát.

   Vzpomínal jsem na všechno, co jsem se svými dětmi prožil. Vodní bitvy, čtení pohádek, zpívání před spaním. Dokázal jsem si vybavit každý jejich sladký polibek, každé vroucné objetí a ta slova, tati, milujeme tě.

   Tohle všechno tvoří mě. Přece mi to nemůžou vzít. Zůstal bych úplně prázdný. Jen skořápka bez minulosti, bez lásky. Tohle jsou moje vzpomínky, nikdo nemá právo mi je brát.

   Ale jak se tomu mám vyhnout? Jak je mám přesvědčit? To si přece nezasloužím, takový trest. Oni tomu sice říkají pomoc, ale pro mě je to potrestání tím nejhorším způsobem, jaký si jen umím představit.

   Nesmím jim to dovolit a už vím, jak se zachránit. Bude to sice hrozná záchrana, ale pořád to bude lepší než to, co mě čeká tady. Musím utéct a už vím i kam.

   Posadil jsem se na posteli a podíval se na Isabel. Ta vypadala překvapeně. ,, Michaeli, co se děje? Jste v pořádku? " ,, Jsem a už vím co, co udělám. Isabel já .. já přijmu službu u Adriena."