Život po smrti
44.kapitola
To by ovšem znamenalo, že u ní byl celou noc. Do očí se mi hnaly slzy. Nechtěl jsem, aby mě někdo viděl, tak jsem se otočil s tím, že se vrátím k sobě. Nestihl jsem to. Kousek za sebou jsem zaslechl Isabelino volání. ,, Michaeli? Dobré ráno, jak jste se vyspal? " Otřel jsem si slzy, nasadil úsměv a otočil jsem se na ní. Než jsem ale stihl odpovědět, povídala Isabel dál. ,, My jsme nespali skoro vůbec. Mluvili jsme celou noc. Michaeli, tohle je Dougles, můj nejlepší kamarád. Dougu, to je Michael. Ale myslím, že ti ho ani představovat nemusím, ne? Určitě ho poznáváš. "
Doug si mě prohlédl od hlavy až k patě, pokýval hlavou, ale mou ruku nepřijal. Stáhl jsem jí zase zpět a Isabel nás nervózně pozorovala. Ani jeden z nás nic neříkal. To dusno mezi námi by se dalo krájet.
Nevím, jestli nás Jenny svou přítomností zachránila, nebo to udělala ještě horší. Přiběhla ke mně a pozdravila. ,, Ahoj Michaeli, jak si se vyspal? " Isabel se podívala se zvednutým obočím nejprve na ní a pak na mě. Cítil jsem, jak mi začínají hořet tváře. Tohle bude ještě zajímavý.
,, Ehm .. Jenny .. Tohle je Isabel. Ona .. byla moje svěřenkyně před tebou. A tohle je, to je .. to je její .. " ,, Jsem Doug, Isabelin přítel. " Představil se sám a vzal Isabel kolem pasu. Bolestně mě přitom bodlo u srdce. Jenny se na všechny usmála a mávla rukou. ,, Ahoj, já jsem Jenny. " Myslím, že toho napětí, které mezi námi panovalo, si ani nevšimla. Isabel se ušklíbla, vzala Douga za ruku a podívala se na mě. ,, No, tak se s Jenny hezky bavte Michaeli. My máme s Dougem práci. Musím mu ještě něco ukázat. " Otočili se a odešli.
V hlavě mi hučeli její slova. Copak mu asi bude ukazovat?
Jenny mě zatahala za rukáv. ,, Co je? " Vybíjel jsem si svojí zlost na ní a hned mě to zamrzelo, když jsem spatřil její ustrašený výraz. ,, Omlouvám se Jenny, tak copak je? " usmál jsem se na ní a doufal, že si to moje vyštěknutí nebude brát osobně.
Nebrala. Jen se na mě usmála a mile se zeptala. ,, Co budeme teď dělat? " V očích se jí zablýsklo zvědavostí a já jsem si uvědomil, že takový pohled znám. Má ho moje nejmladší sestřička. Janet. Taky se jí takhle blýskalo v očích, když jsem šel se svými bratry vymýšlet nějakou lumpárnu. Chtěla být u všeho s námi a byla děsně zvědavá. Vždycky jsem jí kvůli tomu škádlil a ona mě pak proháněla po zahradě.
,, Michaeli? " vytrhla mě Jenny ze vzpomínek. ,, Na co si myslel? " Usmál jsem se na ní a vzal jí kolem ramen. ,, Na nic, Jenny, na nic. Tak pojď, ještě ti tu pár věcí ukážu.
Procházeli jsme nebem a Jenny mlela o sto šest. Jak může někdo tak strašně rychle mluvit? Já jí skoro nestíhám. Za hodinu jsem stačil jen párkrát pronést ,, Hm. " jinak veškerou konverzaci obstarala Jenny sama.
Ale nestěžuju si. Ona si mluvila a já aspoň mohl myslet na Isabel. Hrozně mě mrzelo to, co se před chvílí stalo. Zdá se, že Doug nebude jen přítel z dětství. Alespoň on se prezentoval, jako že je něco víc. Ach jo. Mám já to vážně ale smůlu.