Susieajejipovidka | Život po smrti - 9.kapitola

   Zalezl jsem do svého pokoje, položil se na postel a během minutky usnul. Probudil jsem se, až když byla tma. Šel jsem se mrknout, co dělá Isabel. Zaťukal jsem, ale neozývala se a já brzy poznal proč. Ona ve svém pokoji vůbec nebyla. Nechápal jsem, kdy by mohla být. Vyšel jsem a volal jí. ,, Isabel?? Isabel, kde jste?? " Netrvalo dlouho a mě došlo, kde se asi teď právě nachází. Na mysli mi vytanula její otázka ,, Smím navštěvovat své blízké? " Plácl jsem se dlaní do čela a vykřikl ,, TO NE! "

   Měl jsem to tušit. Za těch pár hodin už jsem měl přeci dobrou příležitost poznat, jak je tvrdohlavá. Neměl jsem ani potuchy, kde její rodina bydlí. Musel jsem si vystačit s tím, co jsem o ní věděl. Přenesl jsem se do bytu, kde byla zabita. V rychlosti jsem ho celý proběhl a stále jsem volal její jméno. Bohužel, nebyla tady. Prohlížel jsem věci, které tu po ní zůstaly. Hledal jsem adresu její rodiny a tentokrát jsem měl štěstí. Rychle jsem se k nim dopravil. Jak jsem čekal, byla tam. Dívala se na své rodiče a o pár let mladšího bratra. Všichni plakali. I Isabel. Všimla si mě a v očích se jí zableskl strach i vztek. A vztek jsem měl i já. Vzal jsem jí za ruku a otočil jí čelem k sobě. ,, Co si sakra myslíte, že teď děláte? Copak jste mě vůbec neposlouchala? Tohle máme zakázané! " Isabel na mě zuřivě vykřikla. Ta její milost z dnešního odpoledne byla ten tam. ,, Jistě, že jsem vás poslouchala, ale je mi úplně jedno, že to někdo zakázal. Oni jsou moje rodina a já na ně prostě nechci zapomenout. Copak vy dokážete zapomenout? Co vaše děti? " Tohle byla rána pod pás. Už jsem zuřil taky. ,, Moje děti z toho laskavě vynechte. Tohle teď není o mě a o nich! Je to o vás! O vaší nezodpovědnosti!! " Isabel byla úplně nepříčetná. Zřejmě si zase moc neuvědomila obsah svých slov. Já si ho bohužel uvědomoval až moc. ,, Já nejsem nezodpovědná. Protože mi záleží na mé rodině! K nim cítím zodpovědnost. Chci na ně dávat pozor. Ale vy zřejmě na své děti ne. Rychle jste na ně zapomněl. Vykašlal jste se na ně jen kvůli nějakým blbým pravidlům! "

   Všechny tyhle slova se mi zabodávaly s neúnosnou bolestí přímo do srdce. Naposled jsem se na Isabel podíval se slzami v očích a utekl jsem z domu ven. Zaslechl jsem, jak na mě volá, ale bylo mi to jedno. Bezmyšlenkovitě jsem utíkal tmavými ulicemi a z očí se mi spouštěl vodopád slz. Na těch slovech totiž nejvíc bolelo to, že v jádru byly pravdivé. Opravdu jsem je opustil ze strachu, že bych porušil pravidla. Bál jsem se toho, před čím mě varoval Brad. Před utrpením, protože oni mě nebudou cítit a já se od nich nedokážu odtrhnout a zůstanu uvězněn mezi dvěma světy.

   Utíkal jsem už hrozně dlouho, začalo pršet a já byl celý promáčený. Musel jsem zastavit, docházel mi dech. Opřený o stěnu polorozpadlého domu v nějaké temné ulici jsem sípal a nabíral síly. Nakonec jsem se po zdi svezl na zem, omotal ruce kolem kolen a znovu popustil uzdu pláči. Asi po čtvrt hodině jsem ucítil na svých ramenech příjemné teplo. Zvedl jsem hlavu a zadíval se do velkých modrých očí, které byly plné smutku a lítosti. Isabel mě zabalila do deky a protnula to tíživé ticho. ,, Omlouvám se. To ode mě nebylo fér. Nechtěla jsem .. " ,, Měla jste pravdu. " Pípnul jsem a otíral si slzy z obličeje, ačkoliv to bylo zbytečné, protože déšť už je dávno smyl. ,, Řídím se pravidly, ale své děti nadevše miluji. " ,,Jjá vím. " řekla Isabel a pevně mě objala. ,, No .. tak jste teď viděla svou rodinu, je vám líp? " Isabel posmutněla. ,, Není. Byla to chyba. Teď jsem je viděla nešťastné. Měla jsem vás poslechnout. Pak by mi zůstala vzpomínka jen na jejich usměvavé tváře. "

   Vztek na ní už mě přešel. Sundal jsem ze sebe deku a přehodil jí přes nás oba. ,, Moc mě to mrzí Isabel. Nejsem zrovna dobrý učitel. " Isabel se pousmála a políbila mě na tvář. ,, Kdepak, lepšího jsem si nemohla přát. "

   Seděli jsme tam dalších pár hodin a utěšovali jeden druhého. Ještě že nás nemohl nikdo vidět. Dva nešťastné, promoklé anděly, sedící na zemi v tmavé a špinavé ulici.