Susieajejipovidka | Krása

   ,, Můžeme si dát na chvilku pauzu, prosím? " zeptal jsem se a doufal v kladnou odpověď. Od rána mi bylo divně. ,, Dobře, dáme si tak deset minut, stačí to? " ptal se mě manažer a já kývnul, že ano. Šel jsem si opláchnout obličej studenou vodou. Moc mi to nepomohlo. Přemýšlel jsem, co se děje. Břicho se mi svíralo v nepříjemných křečích, chvíli mi bylo horko, pak zas zima. Hlava mi třeštila a viděl jsem rozmazaně. ,, Teď nemůžu být nemocný, za pár dní vyrážím na turné. " říkal jsem svému odrazu v zrcadle, jako by to nějak mohl změnit. Jen co jsem pomyslel na turné, udělal se mi ještě hůř. Mělo to být poprvé, co budu cestovat bez svých bratrů. Zvládnu to vůbec? Proboha, asi jsem na to neměl myslet. Žaludkem mi projela nesnesitelná křeč a já se na poslední chvíli stihl naklonit nad záchod. Zřejmě mě někdo slyšel, protože ode dveří se ozvalo zabouchání a něčí vyděšený hlas ,, Mikeu, jsi v pořádku? Odemkni! " úplně jsem zapomněl, že je zamčeno, ale já neměl sílu, abych došel ke dveřím. Nohy se mi třásly a odmítaly poslouchat. Dopotácel jsem se zpět k umyvadlu a znovu si opláchl obličej. Na dveře pořád někdo bušil. Nebo že by to nebylo na dveře? Znělo to jinak. Tak počkat. Tohle není koupelna. Kde to jsem? Stál jsem uprostřed velké místnosti a kolem mě bylo osm lidí, bouchajících pěstmi do malých bubínků. Nechápal jsem, kde se tu vzali. Nebo kde jsem se tu vzal já. V dálce jsem zahlédl dveře. Byl jsem zvědavý, co za nimi najdu. Bylo mi už úplně dobře a tak jsem se rozběhl do dáli a zastavil se až s rukou na klice. ,, Prosím, ať nejsou zamčené. " pomyslel jsem si a zkusil otevřít.

   Dveře povolily a já vešel do místnosti, o moc menší, než byla ta předchozí. Byla světlá a plná mikrofonů a hudebních nástrojů. Klavír, který stál v rohu, se sám od sebe otevřel. Příšerně jsem se lekl. ,, Je tu někdo? " zavolal jsem, ale odpověděla mi jen ozvěna. Nejistě jsem stál vprostřed místnosti a přemýšlel, jestli nejsem blázen. Ale, třeba nemusím být. Na magii a kouzla jsem vždycky věřil, tak proč ne? S odhodláním jsem usedl za klavír. Nejprve jsem vyzkoušel jen pár tónů. Ach, jaký nádherný zvuk. Ani nevím, jak dlouho jsem se oddával zvukům hudby, když v tom mě vyrušilo zavolání. ,, Michaeli? " Kdo mě volá? Vždyť tu nikdo není. Rozhlížel jsem se kolem dokola po místnosti. A hele, další dveře. Jak to, že jsem si jich předtím nevšimnul?

    Otevřel jsem je a ocitl jsem se na velkém podiu. Někdo na něm vystupoval. Tak moment, tuhle písničku znám. To jsou přeci moji bratři. Proč mě neshánějí? Vždyť já tam přece chybím, za chvilku přijde moje část. Nedbal jsem na to, zda jim zkazím vystoupení, nebo ne a postavil jsem se před ně. Ignorovali mě. Ale proč? Zeptal jsem se Randyho. ,, Randy, co se stalo? Proč se mnou nemluvíte? " Randy mi odpověděl. ,, Ale no tak, Mikeu, Vždyť ty už s námi dál nechceš vystupovat. Zpíváš sám, tak nás nech. " Nechápal jsem to, proč se na mě tak zlobí? Do místnosti vešel můj otec. ,, No to se podívejme, navštívil nás sám Michael. A nezapomněl si s sebou vzít ten svůj velký nos. " Rozchechtal se a mě vhrkly slzy do očí. Proč mi to pořád říká? Vždyť já vím, že i když jsem si nos nechal zmenšit, tak jsem pořád ošklivý. Jsem odporný, vím to. Rozvzlykal jsem se a snažil se utéct. Ale nešlo to. Žádné dveře. Ani ty, kterými jsem vešel. Běhal jsem kolem stěn a prosil. Všichni se mi smáli. Chtělo se mi umřít. Znovu jsem zaslechl to volání. ,, Michaeli? Michaeli?? " Znělo to ještě víc naléhavěji, než poprvé. A taky vyděšeně. Kdo si mě to tolik žádá? Otočil jsem se čelem do místnosti, připraven čelit posměškům. Ale už se nikdo nesmál. Byl jsem tu sám. Kam odešli? A kudy? A v tom jsem je uviděl. Nenápadné šedé dveře. Oh, taky bych chtěl být někdy tak nenápadný.             

   Vešel jsem do nich a obklopila mě tma. Dveře se zavřely a na mě padla úzkost. ,, Halóó? Je tu někdo? Prosím! " ,, To víš, že je. " zaslechl jsem velmi příjemný dívčí hlas. ,, Kdo jste? " zeptal jsem se a hlas mi odpověděl ,, To nevím, ale ty bys měl. " Byl jsem zmatený. ,, Kde jste? Jak vypadáte? " ,, Nejsem nikde a nevím, jak vypadám. To mi řekni ty. Jak bys chtěl, abych vypadala? " Co má tohle být? Nějaká hra? Ale proč ne, když si chce hrát, tak můžeme. Mám rád hry. Zkusil jsem si představit, jaké vzezření by se hodilo k tomu hlasu. Zavřel jsem oči a začal nahlas odříkávat. ,, Tmavší vlasy. Hnědé s odleskem do červena. Dlouhé po ramena. Vysoká postava. Štíhlá, ale ne příliš, tak akorát. Sametově hebký obličej snědé barvy. Milý, s lehce narůžovělými tvářemi. Malý nosík a měkké rty. Věčně se usmívající. Velké zelené oči. Pečlivě vybrané oblečení, ale takové, které se hodí k dovádění a ke hrám. Mladá dívka, kolem pětadvaceti. " Víc už mě nenapadlo. Otevřel jsem oči a přede mnou stála dokonalá dívka. Přesně jak jsem ji popsal. Z pootevřených úst mi uteklo překvapené ,, No páni. " Dívka se na mě usmála a já viděl ten nejhřejivější úsměv na světě. ,, Jak se jmenuješ? " musel jsem se zeptat. ,, Nevím. Ty vyber jméno. První, které tě napadne. " Takže pokračujeme ve hře. Zamyslel jsem se a na mysl mi vytanulo jméno Kathrin. Jméno mé matky, kterou nade vše na světě miluji. ,, Kathrin. " ,, Hezké. Tak tedy, těší mě, já jsem Kathrin. " Přijal jsem nabízenou ruku. ,, Michael, ale to ty víš. Volala si mě ne? " Usmál jsem se na ní, ale její odpověď mě zaskočila. ,, Ne, to jsem nebyl já. " ,, A kdo to tedy byl? " zeptal jsem se udiveně a opět se začal rozhlížet po místnosti. ,, Je tu snad ještě někdo? " Kathrin se záhadně usmála. ,, Nevím, chtěl bys, aby byl? " Nevěděl jsem co odpovědět a tak jsem se znovu zeptal. ,, A kdo mě tedy volal? " ,, To už brzy poznáš. Za chvíli odejdeš, ale nejprve si spolu promluvíme. " Informovala mě Kathrin. ,, A o čem? " Nedokázal jsem svou zvědavost udržet pod kontrolou. ,, O tobě. " Odpověděla mi a odněkud vytáhla obrovské zrcadlo. Postavila mě před něj. ,, Teď se do něj podívej a řekni mi, co tam vidíš. " Dělá si ze mě srandu? ,, Vidím sebe. " Kathrin se usmála a pochválila mě. ,, Správně. A teď mi detailně popiš, jaký se vidíš. " Tak tohle bylo těžké. Viděl jsem tam plno ošklivých věcí. Ale moc se mi o tom nechtělo mluvit. Posměšky mého otce udělaly své. Vždycky jsem si připadal hrozně ošklivý. Moc vysoký, divný a tak podobně. A taky mi to nikdo nevyvracel. Při pohledu do zrcadla mi krvácelo srdce. Bylo to pro mě čiré utrpení. ,, Čekám na tvou odpověď. " Vyrušila mě Kathrin z přemýšlení. ,, Když já ale nechci .. " ,, Já vím, že nechceš, ale musíš, jinak nepochopíš. " Snažil jsem se změnit téma. ,, Co bych měl pochopit? " ale Kathrin byl chytrá a neústupná. ,, To poznáš, až mi odpovíš. " Ach jo, zřejmě nemám na vybranou. Nemám se před tím zrcadlem kde schovat, protože když jsem se rozhlédl po místnosti, která už vůbec nebyla zahalená do temnoty, spatřil jsem zrcadla všude po stěnách. Nikde žádný únik. Byl jsem lapen ve svém odrazu. Nadechl jsem se a roztřeseným hlasem jsem začal s popisem toho, co jsem viděl v zrcadle. ,, Vidím se .. jiný, ošklivý. Odporný a osamělý. Moc vysoký, příšerné, černé vlnité vlasy. Moc velké oči .. " Dál už jsem pokračovat nedokázal. Bylo mi tak hrozně smutno. Kathrin kývala hlavou a pak řekla. ,, Dobře, Michaeli. To vidíš ty, ale teď se podívej, co vidí ti ostatní. " Přejela rukou po zrcadle a místnost se najednou rozzářila. Zíral jsem do zrcadla a .. To není možné. Ta záře vychází .. ze mě. To já tolik zářím. Nádherným hřejivým světlem. Je to úplně kouzelné. Díval jsem se do zrcadla a při tom vykoktal ,, Ale .. to je, to je .. " ,, Nádhera, že? " Dopověděla Kathrin. ,, Tohle, Michaeli, vidí lidé, kteří mají dobré srdce a vidí to i ti, kteří ti celý život ubližují. Dělají to, protože ti závidí. Právě se díváš na svou duši. Je čistá jako nic na celém světě. Krása se neměří jen podle toho, jaký jsi navenek. Existuje i vnitřní krása. A ty jsi krásný. Jsi nádherný, a kdo tvrdí, že ne, tak lže. Takže znovu Michaeli. Co vidíš v tom zrcadle? " Nedokázal jsem myslet na nic jiného, než na její slova. ,, Vidím něco nádherného. " Kathrin se usmála. ,, A odkud ta nádhera vychází? " Bylo to poprvé, kdy jsem při pohledu na sebe neuhýbal očima stranou. Ačkoliv to v tu chvíli znělo možná sobecky a namyšleně, musel jsem to říct. Neměl jsem na vybranou. Kdybych to neřekl, lhal bych. ,, Vychází ze mě. Ta krása je přímo ze mě. " Kathrin mě pohladila po tváři a řekla ,, Výborně, Michaeli. Je to přesně tak. Ta krása jde z tvého ušlechtilého srdce a tvé čisté duše. Odteď, pokaždé když se podíváš do zrcadla a uvidíš se ošklivý, nebo se ti někdo bude vysmívat, vzpomeň si, že to není pravda. Ty jsi krásný člověk. " Znovu přejela rukou po zrcadle a záře zmizela. Ale uvnitř mě zůstal ten hřejivý pocit. Díval jsem se na Kathrin se slzami v očích a nevěděl, jak jí poděkovat. Ona mi ale přiložila prst na ústa a šeptla. ,, Musíš už jít, čekají tě. " ,, Kdo mě čeká? " Zeptal jsem se a opět uslyšel to volání ,, Michaeli?? Michaeli, no tak! " ,, Kathrin kdo mě volá? Kde je? " Kathrin mi neodpověděla, jen mi pokynula rukou směrem k bílým dveřím. Zase nevím, kde se tam vzali, ale pomalu jsem k nim vykročil. Naposledy jsem se ohlédl, ale Kathrin už tu nebyla. Zamrzelo mě to, ale otevřel jsem dveře a čekal jsem, kam se dostanu dál.

   Oslnilo mě ostré bílé světlo. Mrkal jsem očima a opět uslyšel hlasy. ,, Je zpátky! Michaeli? Jak se cítíte? Vnímáte mě? " mrkal jsem, abych se rozkoukal. Uviděl jsem nad sebou stát několik lidí. Pomalu jsem poznával jejich tváře. Máma, manažer, La Toya, Rebbie, Janet, Jermaine, Marlon, Tito, Randy, Jackie a za nimi Joseph. Úplně u mě stál člověk, kterého jsem neznal. Máma brečela. ,, Mami co je? Proč brečíš? " Máma se na mě udiveně dívala a pak se podívala po tom člověku, kterého jsem neznal. Ten se na mě zadíval a zeptal se ,, Michaeli, víte, kde jste? " ,, Nevím, byl jsem pryč, bylo to zvláštní a já .. " La Toya mě nenechala domluvit a vyhrkla. ,, Bráško, jsi v nemocnici a nikde jinde si nebyl. " O čem to mluví? V nemocnici? To není možné, jak bych se sem dostal, vždyť jsem byl přeci s Kathrin v .. Co to vůbec bylo? .. Pomalu se mi začaly vracet vzpomínky. Koupelna, nevolnost, zatmění .. Já omdlel. Ale copak to byl všechno jen sen? A Kathrin .. Bylo mi do breku. Oči se mi zalily slzami a Randy se ptal ,, Mikeu, co je s tebou? Nemusíš mít strach, tady pan doktor říkal, že je všechno v pořádku. Prý to bylo jen stresem. Pár dní si odpočineš a vyrazíš na turné. Vždyť mi už se na to těšíme. " ,, Jo. " ozval se Marlon ,, Jsme zvědavý. A pyšný. " Chvíli mi to trvalo, ale pak jsem pochopil. Tak jak Kathrin slíbila. Musel jsem omdlít, abych si uvědomil, že na světě nejsem sám. Že rodina se na mě nezlobí a že mě mají rádi. Doktor jim řekl, že si musím odpočinout a tak jsem zůstal v pokoji sám. Zavřel jsem oči a vybavil si všechnu tu záři. Rozhodl jsem se, že udělám všechno pro to, aby ta záře nikdy nepohasla. A pokusím se jí probudit i v jiných lidech. Musíme si všichni navzájem pomáhat. A změnit svět.

   Myslel jsem na to, co mě Kathrin naučila. Není jen vnější krása. Lidé musejí vnímat i tu vnitřní. Podle té se pozná, jak moc je člověk krásný. Tohle všechno mi Kathrin ukázala. Má snová Kathrin. A já jsem jí za to moc vděčný.

   Už nikdy se mi o ní nezdálo, ale v paměti mi utkvěla navždy. Pokaždé, když někoho slyším říct, že je ošklivý, poradím mu, aby se podíval hlouběji do sebe. Zkuste to taky.