Susieajejipovidka | Život po smrti 2 - 4.kapitola

   Michael se k žádnému mluvení neměl. Mrkal na mě velkýma očima a mlčel jako ryba. Nad čím proboha přemýšlí? Copak je to tak těžké, říct mi, co se mnou teď bude? Nebo vysvětlit, proč je tady vlastně on? Zase ve mně vzrůstal vztek a užuž jsem se ho chystala zeptat, jestli náhodou neoněměl. Zachránilo ho to, že mi stisknul ruku. Maličko mě to překvapilo, ale neucuknula jsem, což ho donutilo k hlubokému nádechu a konečně zodpovězení mých naléhavých otázek. K mé smůle jsem se zase nic nedozvěděla, protože přesně v okamžiku kdy otevřel pusu, zadrnčel zvonek. Sakra! Kdo tu teď co chce?

   Michael se na mě taky díval tázavě, jako bych snad já mohla vědět, kdo stojí za dveřmi. Pak jsem se ale na chvíli zamyslela. Vždyť já to vlastně vím. Pohled mi sklouzl na hodiny a zjistila jsem, že je přesně čas, na který jsem byla domluvená se svou nejlepší kamarádkou. Měla mě vyzvednout, že vyrazíme na nákupy. Plácla jsem se dlaní do čela a objasnila to Michaelovi, který na mě pořád nechápavě zíral. ,, Mám jít dnes s kamarádkou ven. " Michael pohlédl ke dveřím, od kterých se bez ustání ozývalo netrpělivé zvonění a pokýval hlavou. ,, Aha .. no tak myslím, že už asi víme, kdo objeví vaše tělo. " Při té představě mě polilo horko, ale Michael měl pravdu. Beáta vzdala zvonění a prostě šla dál. Nechtěla jsem, aby to byla zrovna ona, kdo mě takhle najde. Známe se už od malička a vím, že to špatně ponese, zvlášť když to uvidí. Znám jí jako své boty, jsme i kolegyně v práci. Tedy .. byly jsme.

   Beáta se usmívala a volala mě. ,, Isabel, kde jsi. Vyrážíme. " Viděla jsem na ní, jak je natěšená. Ona miluje nakupování. Její výraz se ale radikálně změnil, když pohlédla do středu obývacího pokoje. Přesně do míst, kde leželo mé tělo s krvavou kaluží okolo. Rozběhla se k němu a pořád vykřikovala mé jméno. Zatínala jsem nehty do Michaelovy ruky. Pohled na Beátu mě tolik bolel. Byla vyděšená. Určitě víc, než já sama. Nejprve si zakrývala pusu rukama a ustoupila od té spoušti na zemi dál. Potom začala křičet a klopýtala k telefonu, odkud volala záchranku a policii. Nemohla jsem jen nečinně sedět a sledovat to. Zaprvé jsem měla obrovskou chuť jí utěšit a za druhé .. pořád je tu možnost, že by mě mohla vidět nebo třeba alespoň slyšet.

   Nechala jsem Michaela Michaelem a běžela k Beátě. Stála jsem přímo před ní, mávala jí rukama před obličejem a volala na ní. ,, Beo, Beáto! No tak, stojím přímo před tebou, tak se na mě podívej prosím. Beáto! " Nic. Ani maličká reakce, nebo náznak toho, že by mě nějak zaregistrovala. Dívala se skrze mě a ve mně uhasínal plamínek naděje. Ale nevzdám se. Nemůžu. Co když je tu přeci jen nějaký způsob, jak jí kontaktovat a upozornit na svou přítomnost? Co když to jde a já to jen kvůli netrpělivosti nezjistím? Ne! To nemůžu. Nedokáže se jen tak smířit s tím, že jsem najednou zmizela ze světa, vždyť to je .. to je tak .. to je kruté! Co má rodina? Přátelé? Práce? Cožpak jsem kvůli pár vteřinám všechno ztratila?

   Pobíhala jsem kolem Beáty jako šílená a volala neustále dokola, ať se na mě podívá. Ona ale bloumala po domě s uslzenýma očima a nakonec se s nářkem zhroutila do křesla. A v tu chvíli jsem pochopila. Moje snažení je zbytečné. Je konec. Tahle etapa mého života je definitivně skončená. Prohrála jsem. Ale proč? Co jsem provedla? Nedokázala jsem nic z toho pochopit. Čím víc jsem se o pochopení snažila, tím víc jsem měla pocit, že se mi hlava rozletí na tisíce kousků. Celým tělem mi pulzovalo to hrozné slovo, které jsem před chvíli slyšela z úst člověka, který je pro mě veřejně sice známý ale osobně úplně cizí. ,, Mrtvá! "

   Zhroutila jsem se na zem a nebyla schopná zastavit pláč. Celá tahle situace mě užírala. Beátin pláč se mi zařezával hluboko do srdce a nebylo nic, čím by to šlo vylepšit, nebo alespoň trochu zmírnit. Naštěstí jsem na to nebyla sama. Ačkoliv do teď seděl Michael nehnutě na gauči a nevydal ani hlásku, najednou byl u mě a snažil se mě uklidnit. A já z toho byla rozpolcená ještě víc, protože jeho přítomnost mi připomínala tu hrůznou pravdu a rozčilovala mě, ale zároveň mi přinášela jistý pocit bezpečí.

   Zvedl mě ze země a objal mě. Pevně. Do mého domu začala vbíhat policie a záchranáři. Všechno mi to připadalo jako z nějakého špatného filmu. Vnímala jsem to nezúčastněně, ačkoliv to bylo moje tělo, které právě napojovali na přístroje a marně se snažili o to, aby se mé srdce zase rozběhlo svou již tak známou tratí. Věděla jsem, že jejich snaha zůstane bez výsledku. Svůj boj jsem prohrála. Do toho těla už má duše nepatří.

   Policie se zaměřila na chudinku Beátu, která pořád neutišitelně plakala. Vyptávali se jí na mě a můj život. Zajímalo je, zda neví, kdo by mi mohl něco takového udělat. A v tu chvíli se Beátin výraz změnil na nenávistný. ,, Zeptejte se jejího bývalého přítele. Vsadím se, že to byl on. Je to blázen, už několikrát jí ohrožoval. " Michael je pozorně poslouchal a v tuhle chvíli se mi s pozvednutým obočím zadíval do očí. Přikývla jsem. ,, Nedokázal se vyrovnat s rozchodem. Dnes mě tu byl zase přemlouvat, a když jsem odmítla, tak .. tak .. " nemohla jsem pokračovat dál. Do očí se mi znovu nahrnuly slzy, při vzpomínce na to, jak na mě Thomas míří zbraní.

   Michael chápavě přikývl a na nic se mě už neptal. ,, Myslím, že bude lepší, když půjdeme. Vysvětlím vám zbytek jinde. " Čekala jsem, že normálně odejdeme dveřmi a necháme za sebou tuhle hrůzu, ale Michael mě překvapil. Vzal mě pevně za ruce a já pocítila něco zvláštního.