Susieajejipovidka | Život po smrti - 2.kapitola

   Připadal jsem si jako hrozný necita. Co to do mě vjelo? Jak jsem jí jen, pro všechno na světě, mohl něco takového říct? Teda, jasně, že jsem jí to musel říct, ale mělo to být jemně. Ne na ni řvát jako smyslů zbavený. I když, musím uznat, že mě to říkali v klidu a stejně to nepomohlo. Viděl jsem, jak se zděšeně rozhlíží a oči se jí plní slzami. Chytla se rukama za hlavu, přecházela sem a tam a křičela ,, To ne, to není pravda. Nemůže být. Je mi jen jedna dvacet. Já ještě nemůžu umřít. "

   Chápavě jsem se na ní díval. Tahle reakce mi byla až důvěrně známá. Pořád jsem to měl před očima, jako by se stalo právě dnes.

   Nepamatuju si, jak se to stalo, ale najednou jsem stál mimo své tělo a kolem ramen mě konejšivě držel Brad. Já byl jeho už několikátý svěřenec. Nevěřícně jsem zíral na své tělo, které se doktoři marně snažili oživit. Stál jsem tam a volal na ně, že stojím přímo nad nimi, ale nikdo mě neslyšel. Jen Brad, který mi pořád chlácholivě opakoval, že je mu to moc líto, ale že to bude dobrý. Nemohl jsem tomu uvěřit a ani jsem nechtěl. Sklepal jsem jeho ruce ze svých ramen a začal jsem na něj příšerně křičet. ,, Líto?! Je vám to líto?! Panebože, tohle už nikdy nebude dobrý. Proč se to stalo? Tohle nejde!! Mám tři malé děti!! Co s nimi teď bude?! A vám je to líto?! " Všechno jsem to vyčítal Bradovi. Slzy mi tekly proudem, motala se mi hlava a měl jsem pocit, že se dusím. Vím, že by to už nebylo možné, ale já měl v tu chvíli opravdu strach, že se udusím. Lapal jsem po dechu a brečel. Brad ke mně přišel a odvedl mě ke gauči. Jako v transu jsem mu říkal, že je mi hrozně zle, že nemůžu dýchat a že se určitě udusím. Nedocházelo mi, jakou říkám hloupost, ale Brad byl chápavý. Trpělivě mi vysvětloval, že se nemusím bát, že je to jen záchvat úzkosti a paniky, a že se to stává skoro každému. Že prý to brzy přejde. Tenkrát jsem mu to nevěřil, ale nakonec to přešlo, měl pravdu. Občas to sice ještě dost bolelo, zvlášť když to na mě někdo takhle vyhrkl jako předtím Isabel, nebo když jsem viděl ty pohledy, které mě si zkoumavě prohlíželi. Chodil jsem totiž s Bradem za jeho svěřenci, abych se taky naučil jak na to. Vzhledem k tomu, že jsem byl za svého života dost známý, bylo to těžké, protože lidé o mé smrti věděli a tak vždycky jančili, když mě uviděli. Ale pokaždé tam byl Brad, aby mě ušetřil těch otázek a utrpení, které mi ty otázky způsobovali.

   Jenže teď tu Brad nebyl, aby mě ochránil a pomohl mi. Musel jsem se s tím poprat docela sám. Přešel jsem k Isabel, která si právě prožívala svůj vlastní záchvat úzkosti. Nevěděl jsem, co říct. Objal jsem ji a ona se mi zhroutila do náruče. Odnesl jsem ji na postel a prohlížel si ji. Vypadala pořád stejně jako v době smrti. Asi teď moc nechápete, co to tu plácám, ale je to tak, že když se z vás stane anděl, nevypadá tak, jako v době smrti, ale tak jako v době, kdy jste byli nejšťastnější. Já byl nejšťastnější, když jsem se poprvé dozvěděl, že budu táta. Takže jsem teď byl skoro o třináct let mladší. Ale Isabel vypadá pořád stejně, což znamená, že nejšťastnější byla právě teď, v tomhle období. O to to pro ni muselo být těžší. Bylo mi líto, že jsem na ní křičel. Pohladil jsem jí po tváři a ona zas nabrala vědomí. Sotva se na mě podívala, naštvaně pronesla. ,, To snad ne, pořád vy? A já doufala, že to byl vážně jen sen. " protočila oči a naštvaně se posadila. ,, Proč tu jste? Co vlastně chcete? Budete na mě zas křičet? Klidně si poslužte, šlo vám to vážně skvěle! " Byla protivná a děsně mě rozčilovala. Znám jí sotva pár minut a už mi leze krkem. Jak může být někdo tak nesnesitelný? Vím, že jsem udělal chybu, ale ona by měla uznat, že její první reakce nebyla vůči mě zrovna vhodná. Chystal jsem se jí to teď pěkně vysvětlit.