Susieajejipovidka | 5. kapitola

   V pokoji byla jen jedna postel a kolem ní plno přístrojů. Přešla k ní a promluvila na mladého muže, kterému se z očí hrnuly slzy. ,, Jste v pořádku? " Michael si Caroline do té doby nevšiml, protože ležel otočený zády ke dveřím. Její hlas ho polekal, otočil se na ní a začal si z tváří rychle otírat slzy. ,, Co tu děláte? " zeptal se překvapeně. ,, Promiňte, nechtěla jsem vás vylekat, jen .. Procházela jsem kolem a zaslechla pláč. Stalo se něco? Mám někoho zavolat? " Teprve když si z očí otřel poslední slzy, poznala, že je to ten Michael, o kterém tu všichni mluví. Poznala ty hnědé oči. ,, Nic mi není. " odpověděl jí a ona si ho pozorně prohlížela. Ani jí nedošlo, že na něj tak zírá, dokud jí na to Michael neupozornil. ,, Proč se na mě tak díváte? Děje se něco? " jeho otázka jí zaskočila, začala překotně vysvětlovat. ,, Ach promiňte .. Já .. Jen jste mi povědomý. Teda .. Chci říct, že jsem o vás před pár dny slyšela, ale nevěděla jsem, kdo jste .. Teď když vás vidím na vlastní oči, mám pocit, že vás znám .. Já vím, že jste známý, sestra mi to říkala, když vás přivezli, ale nevím, jestli jsem se o vás taky zajímala. " Caroline se odmlčela a dívala se mu do očí.

   Michael se na ní udiveně díval. ,, Nezlobte se, ale myslím, že jsem vás moc nepochopil. Nemyslí mi to teď zrovna moc rychle. Jak to myslíte, že mě neznáte. Vy .. Vy vážně nevíte kdo jsem? Nepamatujete si to? " Caroline se na něj usmála ,, No, víte, neberte si to osobně, určitě jste moc známý a slavný, ale já před více jak týdnem ztratila paměť. Neznala jsem ani svoje jméno, dokud mi ho neřekla matka, kterou lékaři našli podle mých dokladů, co jsem měla u sebe. Takže to berte tak, že vás teď vidím poprvé v životě .. Na svůj předchozí život si totiž zatím nevzpomínám. "

   Michael tomu nemohl uvěřit ,, Páni, to je mi moc líto, že jste ztratila paměť. Musí to být hrozné. A přitom se usmíváte a já tu brečím jako malej. Víte, že jste první člověk, který o mně neví víc, než o sobě vím já sám? Jsem moc rád, že jsem vás poznal. Já jsem Michael. " podal jí ruku a vykouzlil na tváři trochu uplakaný úsměv. Caroline ruku přijala ,, Jmenuji se Caroline, alespoň moje doklady to tvrdí. " zasmála se na něj. ,, Moc mě těší, že jsem vás poznala Michaeli, vážně mi nechcete říct, co vás trápí? " Ptala se ho starostlivě. Na té fotce, co viděla, přímo zářil. Teď vypadal velmi nemocně, byl bledý a mluvení mu dělalo problémy. Po každém slově byl víc a víc unavený ,, Já .. jen jsem si právě uvědomil, že jsem měl víc štěstí než rozumu. " Už mu zase bylo do pláče. Caroline mu stiskla ruku ,, Všechno bude v pořádku, už se netrapte a zkuste spát. " Michael jí poděkoval a zavřel oči. Chvíli na to usnul a ona pustila jeho ruku. Vrátila se do svého pokoje a položila se na postel.

   Před očima měla pořád Michaelovu tvář. Jeho smutné oči. Vypadal tak bezmocně a zranitelně. Bylo jí ho líto. Možná se za ním ještě někdy zastaví, když jí bude chtít vidět.

   S touhle myšlenkou usnula a už jí neděsil žádný špatný sen.