Susieajejipovidka | Život po smrti - 1.kapitola

   Jmenuji se Michael. To je asi první věc, kterou bych vám měl říct, než budu pokračovat dál. Jo a pak je tu ještě něco. Já jsem .. bože je tak těžké to říct, ale když vám to nepovím, nepochopíte nic z toho, co vám chci vyprávět dál. Takže .. prostě se teď zhluboka nadechnu a řeknu to. To zvládnu. Já .. já jsem .. mrtvý. Ach jo, nejen, že se to těžce říká, ono se to i těžce poslouchá. Ale musím se přestat litovat a vysvětlit vám pár věcí. Nejvíc vás asi zajímá, jak je možné, že ačkoliv jsem .. vy víte co, tak vám tu něco povídám. Je to prosté .. teda zas tak prosté to vlastně není, alespoň ne pro vás. Vysvětlím vám to. Já jsem teď totiž něco jako .. anděl, budeme tomu říkat anděl, protože nic lepšího mě jako pojmenování nenapadá.

   Když jsem před půl rokem .. vy víte .. udělali ze mě anděla. Neptejte se kdo, protože to ani já sám nevím. Ale udělali to. Jsem teď někdo, kdo pomáhá hodným lidem opustit svět. Hodným lidem, kteří se taky mají stát anděly. Dnes dostanu svého prvního svěřence. Budu na to úplně sám a mým úkolem je vysvětlit mu, co se stalo a tak nějak ho , proškolit ´, aby mohl potom pokračovat sám. Chci vám tedy vlastně vyprávět, jak to bude probíhat. Právě jsem obdržel zprávu s adresou a jméno. Můj první svěřenec, vlastně svěřenkyně, se jmenuje Isabel Portrová. Není tu věk, tak nevím, co mě čeká. Ale musím vyrazit. Jsem nervózní, věříte mi?

    A jsem v domě. Rychlost co? No nedivte se, jako anděl se teď můžu rychle dostat, kam zrovna potřebuji. Jo jo, má to i své výhody. Ještě je tu jedna maličkost, kterou vám chci říct. Nepředstavujte si mě s křídly, v bílém oblečení a se svatozáří nad hlavou. To vůbec ne. Vypadám jako obyčejný člověk. Jen mě lidé nevidí. Pokud to nejsou moji svěřenci.

   Tak jdeme na to. Rozhlížím se po domě. A už jí vidím. Ach ne, je to mladá dívka, může jí být kolem dvaceti. Její tělo leží na zemi, v břiše má díru po střelné ráně a kolem ní se rozlévá krev. Člověk, který tohle způsobil, právě utíká ze dveří. Nemůžu ho zastavit, mám teď jinačí práci. Isabel se právě objevila vedle svého těla.

   ,, Ahoj. " nesměle jsem jí pozdravil a pěkně ji tím vylekal. ,, Co to sakra?! " zlobí se a upírá na mě velké modré oči. Zřejmě si zatím nevšimla těla, které jí patřívalo a teď leží bezvládně za ní. Udělal jsem krok blíž k ní, ale její ruce vystřelily do vzduchu a ona vykřikla. ,, Ani se neopovažujte se ke mně přiblížit. Vždyť vy už jste přece mrtvý! " No au. Tohle teda bolelo a já si to ani trochu nezasloužil, takhle natvrdo mi to do očí ještě nikdo nevpálil. Zřejmě si všimla mého zmučeného výrazu, protože trochu ubrala na hlase a hloupě se zeptala. ,, Víte přece, že jste mrtvý ne? Asi se mi jen zdáte. Jo, musí to být sen, protože vy už jste dávno umřel. "

   To už na mě bylo moc. Co si ta slečinka myslí? Jistě, že vím, že jsem .. no prostě to vím. A tohle od ní vůbec není hezký. Měl jsem toho akorát tak dost. Vzteky to ve mně vřelo a já se neudržel a začal jsem na tu chudinku křičet. ,, Jasně, že to vím. Tak mi to přestaňte pořád předhazovat. Protože já to vím, já ano. To vy nic nevíte! Myslíte si, že je to sen, ale není. Jste taky mrtvá, proto mě vidíte. Ten chlap vás zabil. " nedokázal jsem se zastavit a řval jako šílený. Až pohled do jejích zděšených očí mi zavřel pusu a já si uvědomil, jaký jsem hlupák. Isabel si teprve teď všimla svého mrtvého těla a zmateně se na mě podívala. No super, můj první svěřenec a já to zkazil. Jsem s ní sotva pět minut a už jsem se jí určitě absolutně zprotivil.